3. Sbohem všemu?
nemohla využít, na armádě, kterou nemohla na území kontinentu nasadit, a na mezinárodní politické prestiži, jejímž hlavním zdrojem byla velkomyslnost trojice vítězných mocností na konci války, motivovaná jejich vlastními zájmy. Nevyslovená premisa francouzských vztahů se Západním Německem zněla: vy budete předstírat, že nemáte moc, a my budeme předstírat, že si vaší moci nevšímáme. V šedesátých a sedmdesátých letech měly francouzsko-německé vztahy historicky nejblíž ke vztahům mezi Rakouskem a Pruskem na počátku 19. století. Rakušané neviděli žádné zvláštní nebezpečí a naopak spatřovali jisté výhody v tom, zbohatne-li Prusko a vydobude-li si v industrializovaném severním Německu vliv – jen když budou Habsburkové uznáváni za hlavního partnera v německojazyčné Evropě a bude se jim dostávat náležité úcty. Když nakonec pochopili, že formální prestiž je bezobsažná pocta a že v sobě pruská prosperita zahrnuje touhu po obsáhlejším vlivu i schopnost vynutit si její uskutečnění, bylo už pozdě: poražení Rakušané, s nimiž se následně jednalo svrchu, představovali druhořadou mocnost, která už ve sjednoceném Německu nehraje žádnou roli. Dnes samozřejmě nejde o to, že by Francie měla od Němců utrpět další (vojenskou) porážku, nicméně ve všech ostatních ohledech jde o poučnou analogii. Rok 1989, pád železné opony a vznik Německa mnohem většího a bohatšího, než je Francie, tak 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275896
Tony Judt: Velká iluze?
ohlásil konec unikátního období francouzské diplomatické historie. V rozmezí let 1951–1989 se Francie těšila oné zvláštní akceschopnosti – a doprovodné iluzi skutečné moci –, kterou s sebou nese spojenectví se silným sousedem, který vás neohrožuje, a poprvé po staletích též byla náležitě izolovaná od jediné možné bezpečnostní hrozby z východu. Francouzským očím však tento snadný politický primát umožňoval nevnímat soustavný úpadek reálné francouzské přítomnosti v Evropě. Toto konstatování stačí doložit jedním ekonomickým údajem. V roce 1990 by nákres francouzského hospodářského vlivu (měřený vzájemným významem francouzského obchodu s jinými zeměmi) ukázal, že se francouzská přítomnost omezuje na státy evropské devítky, tedy na původní šestku plus Velkou Británii, Irsko a Dánsko. Naproti tomu akční rádius německého hospodářského vlivu zahrnoval nejenom celou patnáctičlennou Evropu, ale i většinu zemí na jihu a na východě. Význam tohoto stavu věcí je jasný. V letech 1951–1990 Francie v podstatě jen hájila již dobyté výspy, zatímco německá ekonomika expandovala na celý kontinent. Z Francie se stala regionální mocnost, omezená na západní okraj Evropy; Německo bylo již před sjednocením znovu evropskou velmocí. Zjištění bylo tak šokující, že vlastně všem vyhovovalo co nejdéle je popírat. Právě ponížení, jež 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275896
3. Sbohem všemu?
Francouze provázelo od konce války (a dále k němu přispěla vojenská porážka ve Vietnamu, občanská válka v severní Africe a zhroucení čtvrté republiky v roce 1958), bylo pro Francii motivací, aby vyžadovala dominantní roli v nevelké Evropě – v níž, jak jsme viděli, byly její zájmy zastoupeny zvláště zřetelně. V určitých ohledech však byl dopad roku 1989 stejně problematický i pro Němce. Stejně jako oslabení a úpadek mezinárodního vlivu probouzejí tíživé vzpomínky ve Francii, děje se totéž v Německu pod dojmem přemíry moci. Němečtí politici od Adenauera po Helmuta Kohla si dávali záležet na tom, aby Německo nestavělo svou sílu na odiv, podvolovalo se francouzským politickým iniciativám a zdůrazňovalo, že po ničem netouží víc než být blahobytnou zemí vprostřed prosperující Evropy. Padli tak za oběť vlastní rétorice a Evropě po roce 1989 odkázali svázaný stát bez povědomí o národním cíli. To má za důsledek přeplněnost současné národní agendy Německa. Vedle ekonomických a politických problémů, jež s sebou nese plné přičlenění východních spolkových zemí, se musí Němci vyrovnat i s paradoxem Ostpolitik: řada německých politiků, zvláště levicových, byla s daným stavem věcí vcelku spokojená a vůbec by jim nevadilo, kdyby Berlínská zeď ještě chvíli stála. Před rokem 1989 nechtěli západní Němci – a zvláště sociální demokraté – o politických perzekucích v NDR ani slyšet; prioritu měla 103
Ukázka elektronické knihy