22 O kouzelném zrcadle
ejdřív se přesvědčí, jestli někdo nečenichá za dveřmi, pak je zamkne. Přejde k oknům a zatáhne těžké závěsy, aby ani pták, co by letěl kolem, nemohl nahlédnout dovnitř. Zažehne svíčku a přejde k truhlici. Odemkne sedmero západů a začne se probírat svými věcmi, těmi nejosobnějšími a nejdražšími. Teprve na dně, pečlivě zabalené v bublinkové fólii, je to, co hledá – staré, trochu už matné zrcadlo. Uchopí jeho rukojeť a podívá se do něj. „Zrcadlo, kouzelné zrcadlo, řekni mi, kdo je v naší zemi nejopuštěnější?“ Zrcadlo se projasní a objeví se v něm obraz staré zklamané tváře. „Nejopuštěnější jsi ty, černá královno,“ promluví zrcadlo. Ano, tohle chtěla královna slyšet, ví, že je opuštěná, jen se v tom potřebovala ujistit. Přátelé se už týden neozvali. Je zvědavá, jestli zapomenou úplně,
N
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275847
nebo po jaké době se přece jen někdo ozve. A který to bude? Nevděčník. A děti? Ty se rozprchly po světě, dcera prý dokonce do jiné pohádky. A manžel, pan král? Ten je v trapu už dávno. Černá královna, nejopuštěnější bytost na zemi, jen mávne rukou nad marnými vzpomínkami. Druhý den se zase nejprve přesvědčí, jestli někdo neslídí za dveřmi. Zamkne je, zatáhne závěsy a škrtne sirkou. Kouzelné zrcadlo je na svém místě, jako nejvzácnější vzácnost mezi všemi vzácnostmi v truhle. „Zrcadlo, kouzelné zrcadlo, pověz mi, kdo je v naší zemi nejvíc nemocen?“ táže se královna. Zrcadlo se projasní a vystoupí z něj obraz choré, strhané tváře, co má kruhy pod očima, škube jí víčko a celkově má nezdravou zelenkavou barvu. „Nejnemocnější v celé zemi jsi ty, má královno,“ prohlásí ta zázračná věcička. Vševědoucí a pravdomluvná. Kdyby tomu tak nebylo, řekla by to na rovinu – jako tehdy se Sněhurkou. Královna o svých nemocech ví, má píchání v koleni, smradlavé nadýmání a bolesti mezi lopatkami. Ví, jak je na tom špatně, jen se potřebuje optat a ujistit. Každý den znovu, možná i každou hodinu. Bože, pohádky máš jistě rád, vždyť i tebe pokládají někteří za pohádkovou bytost. Namítneš mi tedy, že v tomhle příběhu chybí otrávené jablko. To ano, ale otráveného je v něm něco jiného. 108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275847
I my se tuze rádi pozorujeme, všímáme si, kde nás co píchne, a už se radíme s internetem, případně mažeme k doktorovi. Včera nás dokonce píchlo na jiném místě. Nebo to bylo předevčírem? Měli bychom si vést evidenci, hlavně nic nepodcenit. A co náš krevní tlak, není náhodou vychýlený? Změřme si ho. Ne nadarmo se říká: Dvakrát měř, jednou řež. Jen aby do nás doktoři nechtěli říznout jako loni do paní sousedky. Ta se taky neozve, nezazvoní, jen pozdraví na chodbě. I přátelé mají jiné zájmy, nevděčníci. A rodina? Naše krev? Kašlou na nás. Tak jim to pěkně oplatíme! Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. A když se nevolá, tak se prostě neozývá. Ano, Bože, myslím, že jsme se od černé královny lecčemu přiučili. Pozorujeme se, bádáme nad svými neduhy (a to nejen fyzickými), chudinkujeme a nikdo nás nepolituje, dočista nikdo. Možná mi namítneš: Chceš snad říct, že si člověk nemá sám sebe všímat? Ano, pokud je toho všímání příliš, právě to chci říct. Máme si všimnout, to jistě, a pokud možno s tím něco udělat. Všímat si ovšem máme zejména těch druhých. Nejsou oni nemocní a opuštění? Co kdybychom jim skočili pro urologický čaj nebo jim přečetli vzpomínky Iggyho Popa? Pokud si začneme víc všímat svého okolí, prospěje to ostatně i nám samotným. Bože, vezmi nám naše kouzelná zrcadla, ve kterých se marně zhlížíme a ubezpečujeme se ve své 109 Ukázka elektronické knihy