98
e d w a r d
s n o w d e n
•
n e s m a z a t e l n é
z á z n a m y
„recyklují“, tedy bude muset absolvovat základní výcvik znovu od začátku, nebo ještě hůř, odvelí ho na ošetřovnu a pak pošlou domů. Našli se mezi námi takoví, kteří snili o tom, že budou sloužit v armádě celý život, protože vojenská služba pro ně byla jediným dostupným způsobem, jak uniknout od kruté rodiny či kariéry bez perspektivy, a takoví marodi teď museli čelit vyhlídce na selhání a návrat do civilu s nenapravitelným šrámem. Platili jsme za odpad: mizerní chodící nemocní, kteří neměli jinou povinnost než dvanáct hodin denně sedět na lavici přistavené u cihlové zdi. Kvůli svým zraněním jsme byli posouzeni jako neschopní služby a teď jsme za to museli platit tím, že nás separovali a všichni se nás stranili, jako by se výcvikový seržant obával, že bychom mohli i ostatní nakazit svou slabostí a myšlenkami, které nás napadnou, zatímco budeme vysedávat na téhle lavici. Tak jsme byli potrestáni podruhé, jako by nestačila bolest našich poranění. Vyloučili nás i z drobných radostí, jako třeba přihlížet ohňostroji při oslavách čtvrtého července. Místo toho jsme oné noci sloužili v kasárnách jako „požární hlídka“ a naše povinnost spočívala v bdělém dohledu na to, aby prázdná budova náhodou nezačala hořet. Ve směnách při požární hlídce jsme se střídali po dvou. Stál jsem ve tmě o berlích a předstíral, že jsem užitečný, a vedle mě stál druhý muž na hlídce. Sladký, prostoduchý osmnáctiletý mladík s pochybným zraněním, které si možná způsobil sám. Podle jeho tvrzení se hlavně neměl nikdy hlásit do armády. V dálce práskal ohňostroj a on mi vyprávěl, jak hroznou chybu tím udělal, jak si připadá strašně osamocený a jak se mu stýská po rodičích a domově na farmě kdesi daleko v Apalačském pohoří. Cítil jsem k němu soucit, nemohl jsem pro něho však udělat nic víc než ho poslat za kaplanem, aby si s ním promluvil. Radil jsem mu, ať to nějak překousne, že jakmile si zvykne, bude to lepší. Jenže on na mě potom vybalil celou pravdu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275843
99
e d w a r d
s n o w d e n
•
n e s m a z a t e l n é
z á z n a m y
a s dětinským nadšením mi vyprávěl, že hodlá z kasáren zběhnout, což je v armádě těžký zločin, a ptal se mě, jestli o tom někomu povím. Až v té chvíli jsem si všiml, že má s sebou pytel na špinavé prádlo. On měl prostě v úmyslu utéct hned, okamžitě. Nevěděl jsem, jak se s takovou situací vyrovnat, tak jsem mu to zkoušel rozmluvit. Varoval jsem ho, že zběhnutí není dobrý nápad, že na něho vydají zatykač, každý policista v zemi ho bude moci zatknout, a že by ho mohli zavřít na doživotí. Ale ten chlapec jen vrtěl hlavou. Tam, kde žil, hluboko v horách, nemají dokonce ani policajty. Podle jeho mínění byla tohle jeho poslední příležitost, jak zůstat svobodný. Pak jsem pochopil, že už si to pevně usmyslel. Byl daleko pohyblivější než já, a pěkný pořízek. Kdyby se dal na útěk, nemohl bych ho pronásledovat, a kdybych se ho pokusil zastavit, mohl by mě přetrhnout vejpůl. Jediné, co jsem mohl, bylo nahlásit ho, ale kdybych to udělal, potrestali by mě, že jsem připustil, aby rozhovor zašel až tak daleko, aniž bych přivolal posily a jeho zmlátil berlemi. Naštval jsem se. Zjistil jsem, že na něho řvu. Proč sakra nepočkal, až půjdu na záchod, a neutekl? Proč mě do toho zatáhl? Tiše mi odpověděl: „Ty jsi jediný, kdo poslouchal, co říkám,“ a dal se do pláče. Nejsmutnějším okamžikem té noci bylo, že jsem mu věřil. V rotě dvou set padesáti chlapů byl sám. Stáli jsme mlčky a v dálce praskal a rachotil ohňostroj. Vzdychl jsem: „Musím jít na záchod. Nějakou dobu mi to bude trvat.“ Pak jsem odkulhal a ani jsem se po něm neohlédl. Tehdy jsem ho viděl naposled. Myslím, že v té chvíli a na tom místě mi došlo, že ani já nějak netoužím po službě v armádě. Další vyšetření u lékaře můj úsudek jen podpořilo. Lékař by vysoký, hubený Jižan se sklonem k suchému humoru. Vyšetřil mě, nechal znovu pořídit rentgenové
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275843
100
e d w a r d
s n o w d e n
•
n e s m a z a t e l n é
z á z n a m y
snímky a prohlásil, že nejsem schopen pokračovat ve výcviku se svou rotou. Další fáze výcviku zahrnovala seskoky padákem a on mi k tomu řekl: „Synku, jestli doskočíš na tyhle nohy, tak se ti rozpadnou na prach.“ Zmocnila se mě malomyslnost. Když včas nedokončím základní výcvik, přijdu o své zařazení v kurzu 18 X-Ray a armáda mě bude moci přeřadit, kam se to bude hodit. Mohli ze mě udělat, co chtěli: normálního pěšáka, mechanika, písaře, pomocníka v kuchyni nebo – což pro mě znamenalo hotovou noční můru – mě zařadit k technické podpoře v oboru armádní informační techniky. Lékař si musel všimnout, jak mě to sebralo, protože si odkašlal a dal mi na vybranou: mohl bych se nechat „recyklovat“ a pokusit se o štěstí v nějakém novém zařazení, nebo by mi mohl napsat lékařskou zprávu, kterou nazval „administrativní vyloučení“. Vysvětloval mi, že jde o zvláštní způsob propuštění z armády, který není posuzován ani jako čestný ani jako nečestný a může se týkat jen branců, kteří strávili v armádě dobu kratší než šest měsíců. Čisté rozžehnání s armádou, spíš anulování než rozvod, a dalo se to zařídit poměrně rychle. Přiznávám, že tato možnost se mi zamlouvala. Někde v podvědomí se mi dokonce vynořila myšlenka, že by mohlo jít o jakousi karmickou odměnu za milosrdenství, které jsem prokázal tomu klukovi z Apalačských hor, který zběhl. Doktor mě nechal, ať si to rozmyslím, a když se za hodinu vrátil, jeho nabídku jsem přijal. Krátce nato mě převeleli na ošetřovnu, kde mi vysvětlili, že jestli chci dosáhnout administrativního odloučení, musím jim podepsat, že jsem úplně v pořádku a kosti se mi zahojily. Bez mého podpisu to zkrátka nešlo, ale tvářili se, že jde o úplnou formalitu. Jen pár podpisů a mohu jít. Když jsem držel písemné prohlášení v jedné ruce a pero ve druhé, objevil se mi ve tváři vědoucí úšklebek. Poznal jsem, že vůči mně postupují jako nějaký hacker: to, co jsem
Ukázka elektronické knihy