„Je to hezké, že?“ zašeptal mezi násilnými polibky. „Tohle chceš, že, Fran?“ Snídaně s Aronem a jeho rodinou ráno po projížďce byla příšerná. U stolu jsem mlčela jako zařezaná a nikomu jsem neodpovídala. Máminy nenápadné kopance pod stolem nijak nepomáhaly. Mlčky jsem sledovala, jak si ostatní mažou chléb máslem, nalévají džus a kávu. Mámě po nějaké době došla trpělivost a nakázala mi odejít. Já jsem ale zůstala sedět. Ne proto, že bych chtěla ztropit scénu, jen jsem se najednou cítila neskutečně unavená. Ale když se na mě upřeně zadíval už i táta, najednou jsem toho měla dost a prohlásila jsem, že nemám chuť mluvit, protože jsem pořád v šoku z toho, co se stalo včera večer. A potom jsem jim pověděla o projížďce autem, o tom, jak mě Aron zneužil. Řekla jsem jen úplnou pravdu. „Co to říkáš?“ zamračil se Aronův táta. Několik vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ho nerozčílilo chování jeho syna, nýbrž moje obvinění. „Nevím, o čem to mluvíš.“ Aron se opřel v židli. „Asi ses málo vyspala, Fran,“ dodal táta. „Ano, to ano,“ přitakala jsem. „Po tom všem, co mi včera udělal, jsem vážně nemohla usnout.“ Kývla jsem na Arona. „O co ti proboha jde?“ opáčil Aron. „Pardon, ale ničemu nerozumím.“ „Klid, Arone,“ zamával Aronův otec na svého syna ubrouskem. „Vyřešíme to.“ „Není co řešit,“ namítl Aron. Pohled měl stejně temný jako včera v autě. „Muselo se ti to zdát, to celé byl jenom sen.“ „Tak ukaž ruku,“ vybídla jsem ho. „O čem to meleš?“ „Jestli se nic nestalo, jestli to byl jenom sen, tak se mi určitě zdálo i to, že jsem tě kousla do ruky, ne?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275827
„Přeskočilo jí,“ podíval se Aron na svého tátu. „Ukaž ruku, Arone,“ nařídila jeho máma, celá bledá. „Ukaž ji, ať už to nemusíme řešit.“ Aron však namísto toho vstal tak prudce, že převrátil židli, a odešel od stolu. Později jsme se dozvěděli, že se ho moje obvinění dotklo, a oba jeho rodiče potvrdili, že na Aronově těle není po nějakém kousnutí ani známka. Když celá jejich rodina odjela, moji rodiče se se mnou pustili do vážného rozhovoru. Jsem si jistá, že se to stalo? Co mi Aron udělal? Lehl si na mě, dělal i… jiné věci? Musím jim říct, co se stalo. Pokusila jsem se jim včerejší vyjížďku popsat, uvést všechny detaily, jak jsem si je pamatovala. Když jsem domluvila, máma s tátou se na sebe dlouze podívali. Potom se táta zeptal, jestli je to všechno. Nechápala jsem, jak to myslí. Copak to nestačí? To jistě ano, odvětil táta. Zavrtěl hlavou. A potom mi, povzbuzovaný mámou, začal vysvětlovat, že chlapci si některé signály občas mylně vykládají a dokážou být dotěrní, obzvlášť ve společnosti krásných dívek, jako jsem já. Není to v pořádku, samozřejmě že ne, a on si o tom s Olou Vendtem a jeho synem samozřejmě důkladně promluví. Promluvíš? hlesla jsem. Táta přikývl, ano, opravdu si s nimi vážně promluví. A potom? opáčila jsem. Všechno půjde dál jako předtím? Budeš s ním pořád pracovat? Jeho pohled byl všeříkající. Dlouho jsem nic neříkala. A potom, aniž bych se nad tím nejdřív zamyslela, jsem se podívala mámě a tátovi do očí a vyslovila jsem něco, co tátovu lukrativní spolupráci s Olou Vendtem navždy ukončilo. Řekla jsem, že mě Aron Vendt znásilnil. Řekla jsem, že to bolelo a že se cítím… na kusy. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275827
Nejspíš jsem usnula, protože mě probudil táta, který mě šťouchl do ramene a zašeptal, že už je opravdu na čase jít si lehnout. Pomalu jsem se zvedla. Ale cestou nahoru po schodech jsem se opět probrala. Bylo by fajn vzít si něco, co by mě pořádně uspalo. Věděla jsem, že máma má někde Zopiclone, ale ten bude v současné situaci nejspíš bezpečně uzamčený v trezoru s rodinnými šperky. Táta měl ve své kanceláři bar ukrytý v globusu. Nadzvedla jsem páčku u rovníku, ale zklamalo mě, když jsem spatřila jen samé lahve s whisky. Sice ohledně alkoholu nejsem nijak vybíravá, ale whisky se mi hnusí. Otevřela jsem několik lahví a dopřála si pár doušků z té, která mi zapáchala nejmíň. Potom jsem se vrátila do svého pokoje. Domnívala jsem se, že alkohol ode mě mučivé myšlenky odežene, jejich tok se teď však obrátil zpět k Paulovi. Nech to být, prostě na to přestaň myslet. Ale můj mozek mi předhazoval jeden obrázek Paula za druhým. Paul v laborkách se skalpelem a prasečím srdcem. Vidíš, jak se podobá lidskému? Paul na molu dole u vody, kde plul pár labutí s ochmýřenými mláďaty. Není pravda, že spolu stráví celý život. A potom obrázky, které si, jak mi všichni tvrdí, vymyslel můj chorý mozek: Henrik a jeho kámoši, jejich promáčené oblečení, žlutá růže na zemi.
100
Ukázka elektronické knihy