98
Vše má svůj konec, i hrozná válka Z našeho bytu vysoko nad klášterem kapucínů byl široký výhled. Pozorovali jsme, jak Němci utíkají údolím Jihlávky od východu. Měli tanky, obrněná i osobní vozidla. Vojáci stále s prstem na spoušti zbraně, báli se partyzánů. Stříleli u silnic na každého, kdo se na vsích mihl u plotu. Tak bylo postřeleno mnoho zvědavců v okolí města. V lesích měli na skrytých místech na cestě muniční skladiště, vozili odsud munici ve vozech označených červeným křížem. Květnové dny byly plné napětí, všude se scházeli lidé – národní výbory, připravovalo se osvobození. Někdy na to doplatili, když se například ve Velkém Meziříčí projevili předčasně, nacisté se objevili znovu a mnoho statečných mužů popravili. Také v Hrotovicích došlo k velkému krveprolití, zahynulo asi 180 lidí. Jak se fronta blížila, lidé se schovávali do sklepů – tak i v našem domě. Ten byl sice dobrou pozorovatelnou, ale mohl být též dobrým cílem. První sovětský tank přijel do Třebíče o půlnoci mezi 8. a 9. květnem, ale německá armáda už byla pryč, nebojovalo se. Tak se tank nezdržoval, projel městem a za ním venkovské povozy tažené koňmi, které řídili ukrajinští staříci. Ráno jsme byli na náměstí svědky příjezdu tří vojenských osobních aut – gazíků. Z jednoho vystoupil starší důstojník, kterého vítali zástupci města, byl velmi dojatý. Byl to generál Svoboda, jehož manželka s rodinou se celou válku skrývala v Rudíkově, vesničce na sever od Třebíče. O své rodině neměl Svoboda žádné zprávy. Manželka a dcera přežily, ale syn zahynul ve vězení. To byla první den po válce pro generála Svobodu smutná zpráva. Konec války vítali všichni s velkou radostí, ovšem ne všichni se shledali s těmi, od nichž byli během války a okupace odloučeni. V našem domě se večer 9. května ubytovaly mladé sovětské dívčiny, medičky, se svým velitelem. Všichni se u nás koupali, prali prádlo, zpívali, pili čaj, a druhý den odjeli dále – směr Praha. Bylo to milé setkání. V domech, kde se ubytovali vojáci, to nebylo příjemné. Chtěli alkohol a pak řádili. Konec války! Děkovali jsme Bohu, že hrozná válka a okupace skončily. Ale vojáci směřovali ku Praze, tam se ještě bojovalo. Již dne 5. května jsme z rozhlasu zaslechli výzvu pro české bojovníky, začalo Pražské povstání. S napětím jsme sledovali rozhlasové zprávy o vývoji událostí v našem hlavním městě. Takže jsme netušili, že na několik dní rozhlas našel útočiště v „našem“ Husově sboru na Vinohradech poté, co budova rozhlasu byla bombardována a hořela. Z Husova sboru bylo totiž z dřívějších dob vybudované spojení ke strašnické vysílačce sloužící k přeno-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275707
99
su varhanních koncertů. Hlasatelé i technici tam měli svá zařízení, takže se tam mohli přesunout a pokračovat ve vysílání, které sledovaly miliony lidí. Statečným lidem z rozhlasu se podařilo udržet vysílání, důležité v této napjaté situaci. Lidé v Praze a v celé zemi tak byli rozhlasem spojeni v rozhodnou dobu konce války. Já jsem nastoupila dobrovolnou službu v Třebíčské nemocnici na chirurgii. Potřebovali tam každou ruku, leželi tam ranění partyzáni, vojáci i hoši z okolních vesnic. Část lékařů a sester odjela do osvobozeného Znojma převzít tamní nemocnici – od roku 1938 bylo toto město v zabraném území, nepatřilo do Protektorátu. Radovali jsme se a ještě netušili, nakolik u nás válečná doba rozbourala stavbu tradic a vědomí opravdových hodnot. Mnoho mladých lidí z Třebíče se chtělo co nejdříve dostat do Prahy či do Brna – otevřely se vysoké školy. Jenže železniční tratě byly pod sovětskou vojenskou správou, civilní vlaky nejezdily. Pak se rozhlásilo, že národní výbor vypravuje prázdný náklaďák pro cukr ke Kolínu a že s ním mohou studenti do Prahy. Tak jsme se doma rozloučili oba, já i Hynek, a s kufrem odjeli na otevřeném náklaďáku do Kolína a odsud pak do Prahy. V Praze panovala atmosféra trestu, Češi ničili Němce pod heslem, že každý Němec má být zabitý. Lidi byli zlí, v Praze věšeli Němce, kteří museli pod sebou hrabat nohama. Hynek nastoupil na teologickou fakultu a já jsem dokončila studium a získala jsem v červenci diplom sociálně-zdravotní pracovnice. Zakončení školy pokračovalo v euforii konce války. Měla jsem radost z krásného završení studia, kdy byli všichni šťastní, a také z krásného závěrečného večírku k ukončení školy. Děvčata, která se navrátila domů, zůstala v kontaktu, všechny jsme nadále žily a pracovaly v duchu masarykovské tradice. Otevřely se vysoké školy. Absolventky, které mohli rodiče finančně podporovat v dalším studiu, zůstaly v Praze. Část mých spolužaček se přihlásila hned na medicínu. Také byla v roce 1945 založena Vysoká škola politická a sociální s cílem poskytovat teoretické i praktické vědomosti a znalosti z oblasti politické, sociální a novinářské. Škola přijímala absolventky Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče s uznáním jejich studia rovnou do vyšších semestrů. Mě ale lákalo spíš studium práv. Viděla jsem kolem sebe mnoho zmatku. Lidé, kteří byli za okupace nuceni dělat to, co nechtěli, opouštěli svá místa, osvobození přineslo možnost volby. Byli tu také lidé, kteří potřebovali pomoci obhájit svá základní práva, která jim byla upírána. Pomoci jim čelit nespravedlnosti, která je hnala do neštěstí, protože ne-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275707
100
věděli, jak se hájit, dokonce ani nevěděli, že mohou, že mají na to právo. Ale můj bratr Mirek měl za rok maturovat, pak také chtěl jít studovat. Mého otce zpátky do jeho funkce nevzali, na to tu byli mladší, politicky kovaní. Důchod nebyl velký, ušetřené úspory během války pozbyly ceny. A na rozdíl od bratra jsem měla dokončené profesní vzdělání, mohla jsem začít pracovat a vydělávat. Kdyby naše rodina žila v Praze nebo v Brně, byla by situace jiná. A tak peníze, které zůstaly v rodině, dostal bratr k umožnění studia práv. „Kluk dostal přednost.“ Ale já jsem mu to přála. A tak se stalo, že jsem vstoupila do služeb péče o mládež v Brně. Byla jsem vděčná za vystudovanou školu, za sice „hubené“, ale jinak ohromné dva roky, a mohla jsem si začít vydělávat.
Zastavení čtvrté. Krátké nadechnutí sociální práce Po osvobození následovalo krátké období (1945–1948), kdy probíhala intenzivní obnova poválečného státu, na níž se úspěšně podílela i sociální práce. V roce 1947 přijal prezident republiky Edvard Beneš a jeho žena Hana Benešová delegaci sociálních pracovnic, které předaly a přednesly text memoranda věnovaného zdravotním a sociálním otázkám i dalšímu osudu profese a jejích představitelek. V rozhovoru vyzdvihl prezident jejich zásluhy při obnově státu. A díky vědecké činnosti Marie Krakešové a součinnosti mnoha dalších bylo možné konstatovat: „Můžeme se vykázati svéráznou, ryze československou, novou pracovní metodou pro řešení individuální práce případové. I střediskem pro vědecký výzkum a pro výcvik posluchačů v sociální práci s jednotlivci, kterým jsou sociální kliniky při Vysoké škole politické a sociální…“63 Opětovná podpora oboru i akceptace významu jeho existence pro společnost byla vyjádřena také rozšířením vzdělávacího systému až na vysokoškolské vzdělávání. Dekretem prezidenta republiky ze dne 26. října 1945 byla založena Vysoká škola politická a sociální v Praze a vládním nařízením z 21. prosince 1945 byl vydán statut této školy. Cílem bylo poskytovat teoretické i praktické vědomosti a znalosti z oblasti politické, sociální a novinářské. Součástí byla i sociální výchova posluchačů, která je měla naučit žít ve společnosti a pro společnost a tak vychovávat praktické pracovníky pro uvedené obory a vědecké pracovníky pro jejich rozvoj. Škola měla pobočku v Brně, kterou později nahradila samostatná Vysoká
63 Výroční zpráva Organizace sociálních pracovnic za rok 1947, Sociální pracovnice, 1947, 16 (5 a 6).
Ukázka elektronické knihy