a marně s ní vzpomíná na jméno druhého muže své zemřelé sestřenice. Jeho okno září dlouho do noci, a vracím-li se pozdě domů, vzbuzuje ve mně klamnou představu domova, to fyzické jihnutí v důlku pod prsní kostí, které jsem poprvé pocítil jednou v zimě na počátku třicátých let, když jsme se rozblácenými pražskými ulicemi vraceli ze sáňkování. A jako stárnoucí advokát, usíná i on často te prve až ve vyzvánění budíků, spí s ústy otevřenými a ze sna vyslovuje jména, která nikdo z jeho rodiny nezná. Tak zločinní mniši chodí dosud s uťatými hlavami o půlnoci hradními zříceninami, tak bez úkoje bloudí Ahasver, tak Alice uléhá při každém zvýšení teploty, aby se dožila soumraku na nábřeží s bukinisty. Lze to, neboť smrti nic nenasvědčuje. Všichni jsou obrostlí a košatí jako strom v létě. I dívky, jejichž kostičky kreslí obvykle pod kůží holé větvoví podzimního stromu, jsou tu obrostlé; procházejí se kolem náměstí s pytlíky bonbonů a s kostkami nanuku, pobíhají od krámu ke krámu a jejich čelisti jsou v neustálém pohybu. Vede se jim dobře. Všem se vede dobře. Socialismus zvýšil životní úro veň pracujících. Školník denně vymetá dvě tři koruny v desetnících. Na maso stojí fronty, lidové komise kon trolují jídelníček dětských zařízení a chléb už se dávno nekřižuje, protože přestal být božím darem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275698
– Taková vyzunda? řekne muž u piva. – Heleď se, soudruhu, pracující člověk chce mít za co vzít. Jen ať je tlustá, ať si dá. Moje stará, soudruhu, když jsme se brali, tak neměla ani pětašedesát kilo. Fakt, soudruhu! A dneska, podívej se, sedum let jsme svoji, a má netto třiadevadesát. Živím si ji. – To já zase, řekne druhý, vyzáblý člověk, sužovaný zřejmě žaludečními vředy, – já mám zase kluka. Mrňa výho, víš. Tahleta je moje druhá stará. No a to znáš, no znáš to přece? Mladá ženská! Když se kluk narodil, tak pořád jen tyhle dečky a polštářky a plymó a začala chodit k doktorce. Jako do poradny. No, já jí to přeju, že jo, ale nesmí tím trpět dítě. No, a tak ho začala krmit podle těch předpisů, vodměrky, sto padesát, dvě stě, no znáš to? – Ani ne, řekne první muž, – my děti nechcem. Zá sadně, soudruhu! – Nic proti tomu, to je tvoje věc, že jo. Ale jak povídám, krmila ho podle doktorky a kluk byl jak kozí duch, a řval a řval, celý noci. Tak jsem se jednou namích, namíchal plnou flašku sunaru a kluk chlastal, člověče, ten ti chlastal a pořád jen ručičky natahoval. Chceš ještě, máš to mít, povídám, na tu pikslu si táta pořád ještě vydělá. A koupil jsem piškoty a stará muse la uvařit kaši – no a co bys řek? No co myslíš? V noci ticho, kluk jen broukal, a dneska je mu patnáct měsíců 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275698
a váží, no kolik bys řek? Bez desíti deka sedumnáct kilo, soudruhu. A takovýhle faldy na prdýlce. A ještě jednou kolem, pane vrchní! Smrt obchází nepozorovaně. Jen staří lidé nesnesou stoupání do jedenáctého patra, když nejedou výtahy, jen důchodci, kteří si občas v záchvatu hýření přilepší nakládanými rybami, umírají na překyselení žaludku. Smrt už se neohlašuje houkáním sovy a sýčka jako v těch létech, kdy financi honili v lesích pašeráky. Číhá v záloze. Nespěchá. Žije líně z minulé prospe rity hromadných hrobů. O několik domků od nás bydlí rodina s několika dětmi. Otec marodil, a když nehro zilo, že přijde soudružská návštěva, obdělával zahrád ku. Vysadil zákrsky, zryl záhony a založil skalku. Na jaře začal zahrádku oplocovat. Opatřil si stará prkna a celé dni řezal plaňky asi čtyřicet centimetrů dlouhé, které tedy větší dítě snadno překročí. Plot také neměl být skutečnou ohradou, ale zdůrazněným příznakem soukromí. Pracoval velmi usilovně, ruční pilkou za špičaťoval laťky a okamžitě je zarážel do země. Denně hotové dílo natíral jasně zelenou barvou. Bylo cosi zne pokojujícího a hrozivého v tom dokončování nehotové práce. Když už zbývalo sotva pět metrů, soused ulehl a za několik dní zemřel. Mluvil jsem s pozůstalými, když se vraceli z pohřbu. Prý tatínek tak dlouho tlačil prkýnka 100
Ukázka elektronické knihy