Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275684
IX Ještě před sedmou přispěchal na recepci. Na patře už v plném proudu probíhala práce a bílé košile svítily ve všech skleněných kójích, což v Janočkovi vyvolalo dojem, že přichází pozdě. Rychlý nástup zarazilo uvědomění si, že neměl zadaný vůbec žádný úkol. Vojtěch mu program na dopoledne neurčil, a proto si o něj musel říct sám. Recepční požádal, jestli by mu mistra nemohla spojit přes sluchátko, které Rosenfeld nosil za uchem. „Můžu se zeptat, co mu potřebujete?“ „Práci.“ Údivem nakrčila bradu, uchechtla se, ale požadavek splnila a nasadila si recepční sluchátko. „Vojtěch, ano? Slyšíme se? Shání tě tady pan Janočka. Potřebuje prý práci.“ Po zvláštním důrazu na „práci“ už Janočka slyšel jenom „ano, určitě, mhm, jasně, vyřídím. Zatím.“ Ukončila spojení, vytočila se na zdi a přes pult se na Janočku usmála. „Mám vám vyřídit, že nemusíte dělat nic. V jednu vám možná něco přidělí, dřív nemá čas.“ Neodcházel, setrvával na místě. „Je to všechno?“ „Asi mi nebudete rozumět, ale já něco musím dělat. Nechtějte, abych to vysvětloval. Nevíte prostě, s čím můžu pomoci? Například zrovna vám.“ Oproti očekávání na něj vůbec nezírala jako na zjevení. Naopak se zdálo, že ho chápala. „Ráda bych vám něco přenechala, ale agendu si musím vyřídit sama.“ „A co například v rámci agendy zrovna děláte?“ zkoušel to dál. Přestože lidi pořád viděl pracovat nebo je o zaměstnaní slyšel mluvit, nezjistil, čím konkrétně se zabývali. Co důležitého Rosenfeld pořád vyřizoval? Co pracovníci v kójích bez ustání diktovali do tabletů? „Tak různě.“ „Děláte si zálusk na místo recepční?“ uslyšel za zády známé 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275684
uchechtnutí a leknutím sebou cukl. Hejmal kousal mrkev, převaloval ji na nateklém, fialovém jazyku a z pórů pod očima mu vystoupaly kapky potu. Janočka neodpověděl, neboť neměl co. Čekal, až za něj promluví recepční. Sklonila však hlavu k obrazovce za pultem a mlčela. „Hehe, Janočko, vás je zázrak potkat v dobré náladě. Nejspíš vám chybí vitamíny. Nedáte si?“ Vytáhl ohryzaný konec mrkve z tlamy a gestem ji nabídl Janočkovi. Všiml si blesku v očích svého podřízeného a ruku stáhl. Pochechtával se. „Doneslo se ke mně, že nemáte do čeho píchnout.“ „Jak?“ „Nemám pravdu?“ „Čekám, až mi Rosenfeld zadá úkol.“ „V jednu, že? A do té doby?“ „Do té doby... nic.“ „Jak jsem říkal, stačilo souhlasit. To vám pro soudní účely moc nehraje do karet, co? Nadbytečnost, hehe. Nebojte se, dám vám šanci, Janočko. Mám pro vás fušku.“ Stoličky hlasitě prořezávaly kusy zeleniny. Mohl něco takového odmítnout? Do deseti minut by ve spise našel negativní posudek. Zatni zuby, přesvědčoval se. Neprojev znepokojení. „Rád. Co to bude?“ Ať se prý nechá překvapit. Na nějakou dobu se mu v hlavě zachytilo označení nadbytečný. Nikdy jím nebyl, naopak se klidně mohl označovat za nepostradatelného. Ani do Věže nepřicházel navíc. Proč se o něho vlastně zaměstnavatel, který si ho přesně vytipoval, vůbec nezajímal? Dostali alespoň informace, co se s ním dělo? Možná by se za něj dokázali přimluvit. „Pane Hejmale?“ vydoloval skrze rty slušné oslovení, „co zaměstnavatel, který mě vybral? Neměl bych se s nimi spojit?“ „Myslím, že ti už intenzivně hledají jiného.“ „Cože? Však jsem ještě ani nemohl nastoupit.“ „Kdo vám bránil? Oni snad? Kdyby měli všichni čekat týden na soud a na někoho, kdo je nohou a tři čtvrtě, hehe, pryč,“ zasmál se silněji než obvykle svému přirovnání, „nestála by Věž, ale 100 Ukázka elektronické knihy