a otřela si nos o rukáv bundy, sundala si ji a pověsila na věšák u dveří. Lucindě trvalo jen okamžik, než poznala, že ta žena je kamarádka její matky, která pracuje na poště. Vlasy měla stažené v culíku a na očích jí chyběly obvyklé fialové oční stíny. Na její vyzáblé postavě visely pomačkané tepláky a velký svetr. Lucinda tu ženu ucítila i shora ze schodů. Divný kyselý pach jako z hromady vlhkého prádla, které zůstalo moc dlouho v pračce. Lucindina matka popadla krabici se sendviči a protáhla se kolem ženy ze dveří. „Nevím, kdy se vrátím,“ řekla jí. A byla pryč. Žena si sedla ke konferenčnímu stolku v obýváku a začala skládat puzzle, které tam Lucindina matka vysypala, ale ani ho nezačala třídit nebo skládat. „Nechceš mi pomoct?“ zeptala se žena. „Při skládání aspoň přijdeme na jiný myšlenky.“ Podívala se na Lucindu. Když se usmála, vypadalo to, že se jí obličej každou chvíli rozsype na kousky. Lucindě se nechtělo skládat hloupé puzzle. Odploužila se do svého pokoje, posadila se na kraj postele a znovu se zadívala ze zadního okna. Venku se v mírném větru na okraji lesa pohupovala stará pneumatika zavěšená na větvi stromu. Lucindin otec ji tam pověsil před dvěma lety, poté co úřady oficiálně potvrdily Lucindinu adopci. Houpačka vypadala smutně a opuštěně a Lucinda se cítila stejně. V létě si na té houpačce Lucinda a Sally hrály každý den, točily se na ní, až se jim dělalo špatně. Byla to ta nejlepší zábava. Už si na ní nehrály. Sally řekla, že jsou na ni velké, i když Lucinda si na ní pořád hrát chtěla. Teď bylo Lucindě hou-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275665
pačky líto, ačkoliv jí připadalo hloupé cítit se špatně kvůli kusu gumy, který nic nevnímá. Ale mrzelo ji, že si na ní nehraje, jen aby ukázala, že je velká, i když její otec říkával: Nespěchej s tím, abys byla velká. Celý zbytek života si budeš přát, abys byla zase malá. Nevěděla, co tím myslí. Kdo by chtěl být znovu malý? Ona a Sally měly před sebou spoustu objevování, nacházení spousty pokladů. Ale teď se tak velká necítila. Nechtěla být velká. Chtěla si vlézt do postele mezi rodiče, zachumlat se tam v teple a bezpečí. Až na to, že oba rodiče právě chodí venku v zimě a hledají její kamarádku, jako by sama byla ztracený poklad. Z okna viděla kopec zvedající se za lesy, kde se Sally rády sáňkovaly. Svah byl obzvlášť prudký a Lucinda a Sally tam měly sáňkování zakázané. Rodiče jim říkali, že tam před lety narazil jeden chlapec do stromu a zabil se. Lucinda a Sally se shodly na tom, že ten příběh je vymyšlený, stejně jako příběhy o bezedném mastkovém dole ve Velkých lesích. Temné stíny jako brouci přelézaly svah. Pátrači. Šli přes kopec v jedné řadě. Co když se Sally nenajde? Co pak bude Lucinda dělat? Nikdy už nebude mít takovou kamarádku jako Sally, nikdy si už nebude moct sednout vedle Sallyiny lavice, když tam Sally nebude. Co by škola udělala se Sallyinou lavicí a židlí? Posadí tam prostě nějaké jiné dítě? To přece nemůžou. Je to Sallyina lavice. Nechají ji prázdnou? Odnesou židli pryč a nechají po ní velkou díru, stejnou, jako má Lucinda v břiše? Nemohla takovou myšlenku snést. Prostě nemohla. Musí něco udělat. Musí svou kamarádku najít. Už po milionté přemýšlela, jestli by neměla otci říct o té jámě a o muži z lesů. Možná je Sally v lesích. V jámě. Schovává se. Možná se tam odešla schovat. Nebo… možná…
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275665
ji tam někdo unesl. Lucinda nevěděla, jestli je paní B. se Sally, nebo není, ale možná by stálo za to se na tu jámu podívat. Řekni to tátovi, ozval se jí v hlavě hlas. Ne. Nemůže. Ještě ne. Půjde se na tu jámu podívat sama. Nějak. Pokud něco najde, otci o tom řekne. Okamžitě. Jestli nic nenajde, zůstane ta jáma tajemstvím, jak by to chtěla Sally. Mohli bychom teď vyklouznout z okna, řekl ten hlas. Skočit na střechu garáže a na zadní dvorek. Proplížit se lesem, jít podél potoka k zastřešenému mostu a potom nahoru do lesů. Ale jak se vrátí do domu, aby ji ta žena dole neviděla? I kdyby se Lucinda dovnitř vkradla zadními posuvnými dveřmi, ta žena ji určitě chytí. A co kdyby matka a otec zjistili, že je pryč? Nechtěla, aby si dělali starosti. Ne teď. Chtěla být hodná, ale najít Sally chtěla víc. Možná, řekl ten hlas, bychom se mohli vyplížit ven v noci. Cestu zná. A má dobrou baterku. Zvládla by to a nikdo by ji nechytil, navíc by možná pomohla. Možná Sally najde. Dnes večer, řekl ten hlas, půjdeme dnes večer.
100
Ukázka elektronické knihy