98
3. OPERNÍ REŽISÉR JAKO SOUBOR KONCEPTŮ
Vycházení z partitury a hledání ideje díla se v praxi i teoretickém myšlení o opeře spojovalo s otázkou stylu inscenace, v té době konkrétně s realismem, resp. s ideálem scénického realismu. Otázka realismu se tedy v době, kdy Wasserbauer působil v brněnském Státním divadle, tj. zejména v padesátých a šedesátých letech 20. století, diskutovala v kontextu jevištní interpretace operního díla. Operní režie se vyrovnávala s odkazem K. S. Stanislavského, včetně jeho dezinterpretace pod vlivem soudobé ideologie, a také s působením Waltera Felsensteina,225 jehož práce ovlivňovala operní tvůrce za hranicemi jeho německého působiště.
3.4 BUDITEL SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO CÍTĚNÍ: PADESÁTÁ LÉTA V BRATISLAVĚ226 Miloš Wasserbauer vytvořil v Národním divadle v Bratislavě za více než deset let spolupráce227 s touto scénou dvacet operních inscenací. První z nich, Psohlavci Karla Kovařovice, měla premiéru 21. listopadu 1953 a poslední, Hindemithův Cardillac, 19. prosince 1964. V letech 1953–60 režíroval Wasserbauer v SND zpravidla dva tituly ročně či více. V roce 1961 vytvořil jen jednu inscenaci a do jeho poslední režie pro SND, zmíněného Cardillaca v roce 1964, se po dva roky žádná nová inscenace v jeho režii na repertoáru bratislavského divadla neobjevila. Stal se totiž opět kmenovým režisérem v Brně a Státní divadlo bylo v šedesátých letech jeho hlavním působištěm – už nastálo. V padesátých letech byl Wasserbauer již zralou režisérskou osobností. Své největší úspěchy měl sice ještě před sebou (včetně např. inscenace Janáčkovy opery Z mrtvého domu z roku 1958), ale již byl respektovaným umělcem, o čemž kromě jiného svědčí i pozvání k bratislavskému angažmá. Padesátá léta už také přinesla řadu jeho reflexí vlastní tvorby, resp. většinou komentáře východisek režijně-dramaturgického pojetí inscenovaného díla, i úvahy obecnějšího charakteru zaměřené na operu a inscenační praxi. Jeho bratislavské působení lze chápat jako důležité období, které značnou měrou přispělo k formování Wasserbauerových inscenačních zásad a názorů na ně. Jeho tvorba konce padesátých let a let šedesátých výrazně navazuje na bratislavské působení, proto se budu slovenskému období jeho tvorby věnovat podrobněji.
225 K problematice realismu hudebního divadla více viz (Havlíčková Kysová – Spurná 2017). 226 O problematice inscenování tří slovenských operních novinek jsem pojednala také ve své studii pro časopis Slovenské divadlo (Havlíčková Kysová 2018). Tato kapitola je upravenou a značně rozšířenou verzí časopisecké studie. 227 V angažmá byl osm sezón – od sezóny 1953/54 do 1960/61.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275575
3. OPERNÍ REŽISÉR JAKO SOUBOR KONCEPTŮ
99
Wasserbauer v roce 1953 vstupoval na jeviště Slovenského národního divadla, které bylo tehdy stále ještě poměrně mladou scénou. Tuto skutečnost si pravděpodobně dobře uvědomoval stejně jako umělecké a provozní podmínky, v nichž měl tvořit. Dokládá to kromě jiného i strojopisný dokument z jeho pozůstalosti nazvaný Cesty slovenské operní režie (MZM, karton 22).228 Wasserbauer se v něm kromě jiného ohlíží za těžkými počátečními léty operní produkce SND, kdy se kromě nedostatečného technického vybavení tato scéna dlouho potýkala s absencí režijní osobnosti, která by soustředěně, tj. nikoli v pohostinském angažmá, udávala směr umělecké stránce operní inscenační praxe v SND. Dramaturgická stránka Wasserbauerova slovenského působení i jeho vlastní reflexe režijně dramaturgických potřeb SND, kterou formuloval v dodnes dochovaných dokumentech, nám poskytuje informace, na jejichž základě si lze učinit představu o stavu soudobé operní inscenační tvorby i o Wasserbauerově přístupu k ní. V textu Cesty slovenské operní režie (MZM, karton 22) konceptualizuje problémy, před kterými soudobá slovenská operní tvorba dle jeho mínění stála, několika pojmy. Hovoří o poslání slovenské operní režie (4) a o nalézání a vytvoření osobitého interpretačního stylu. V dalším rukopisu, Zamyšlení nad programem (posláním) opery Slovenského národného divadla, který napsal pravděpodobně na začátku roku 1960,229 charakterizuje Wasserbauer stav slovenské opery a po čtyřiceti letech existence SND formuluje požadavky na její další úkoly. Konstatuje, že čtyřicet let není dostatečná doba na vytvoření pevné tradice, ale že se již mohla vytvořit správná či jednotná koncepce uměleckého směřování v oblasti jevištní interpretace operních děl. Základní podmínku úspěšnosti tohoto procesu, kterou Wasserbauer opakovaně vyslovoval, spatřoval v nutnosti vytvořit kvalitní původní slovenské národní opery. Jejich vznikem dokonce podmiňoval možnost vývoje a zdokonalení slovenské operní režie (viz např. již zmíněný text Cesty slovenské operní režie či text Zamyšlení nad programem (posláním) opery Slovenského národného divadla [strojopis, MZM, karton 22, pravděpodobně 1960] atd.). V souvislosti s úvahami nad hledáním a tvorbou národního, osobitého interpretačního stylu ve slovenské opeře se Wasserbauer pozastavoval jednak nad zdroji a povahou slovenské hudby, jednak nad tím, co z nich plyne a je určující právě pro hledání specifičnosti národního režijního stylu. Wasserbauer spatřoval doslova „zdravé“ zdroje slovenské hudby v lidovém 228 Dokument sice není datován, ale jistě nevznikl dříve než v roce 1957, kdy měla premiéru inscenace Beg Bajazid, o níž se Wasserbauer v dokumentu zmiňuje jako o již realizované. Na s. 3 hovoří o chystané inscenaci Svätopluka, jejíž premiéra se teprve chystala a odehrála se až 10. 3. 1960. Dokument byl tedy napsán mezi lety 1957–60. 229 Dokument není datován, ale Wasserbauer se v něm zmiňuje o skutečnosti, že „v březnu letošního roku vstupuje opera S. N. D. do pátého desetiletí svého trvání“ a že on sám má za sebou již sedm let působení v této instituci (Wasserbauer, Zamyšlení… ?1960: 1).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275575
100
3. OPERNÍ REŽISÉR JAKO SOUBOR KONCEPTŮ
umění. Obecně jí přičítal kvality citové spontaneity v rámci lyričnosti, kterou z jeho hlediska oplývá, a náboj dramatické výbušnosti. Tyto vlastnosti si dle Wasserbauera žádají i adekvátní inscenační přístup a styl: „(…) rovnocennou interpretaci scénickou, plnou života, temperamentu, ale i básnivosti a plnou silné, pravdivé dramatičnosti“ (Cesty slovenské operní režie, MZM, karton 22, s. 4). Když se tedy Wasserbauer v roce 1960 zamýšlel nad stavem soudobé slovenské opery, s uspokojením konstatoval, že se situace od vzniku SND významně proměnila k lepšímu, protože od té doby již vznikla nová slovenská operní díla. S nelibostí však poukazuje na stále ještě nedostatečné technické podmínky, v nichž v Bratislavě operní inscenace vznikají. Je si dobře vědom toho, že technická stránka je jen – jak sám říká – podpůrným prostředkem operního herectví, avšak vnímá ji jako nutnou oporu rozvoje moderní operní interpretace (Zamyšlení… s. 4). Další problém vidí ve skutečnosti, že jsou členové operního souboru dle jeho názoru až příliš často uvolňováni k delšímu zahraničnímu působení, což má za následek nemožnost systematického formování operního souboru. Dle Wasserbauera si to současný stav stále ještě mladého souboru nemůže dovolit. Wasserbauer vyjadřuje respekt k individuálním potřebám osobního uměleckého rozvoje členů souboru. Navrhuje proto nalézat jiné cesty – například krátkodobější působení či výjezdy celého souboru do zahraničí. S rozhodností schvaluje nutnost výměny uměleckých zkušeností v podobě hostování umělců. Pro aktuální potřeby operního souboru SND však hodnotí jako vhodnější, aby členové souboru nabývali
10. Uprostřed: Miloš Wasserbauer s Jánem Cikkerem a Tiborem Frešem při spolupráci v SND
Ukázka elektronické knihy