s ním, která se vine napříč časy. Proto Mildenberger zároveň s otázkou po jednotě Písma uvažuje o přístupu k chápání Písma. Nemůže-li být otázka dosahu (Reichweite) biblického svědectví univerzálně zprostředkována myšlenkou Boha přirozené teologie, musí se položit a zodpovědět otázka, jak se toto svědectví Písma spojuje se všeobecným komunikačním děním, v němž vždy již stojíme.183
3.1. Jednota Písma Přes shora zmíněné problémy církevního užívání Písma církev vždy předpokládala, že sbírka biblických textů může být chápána jako jeden celek. Jen za tohoto předpokladu je užívání Písma v církvi smysluplné. Zpochybněním Bible jako jednotného celku moderními předpoklady chápání, a tím i oddělením Bible od církevní zkušenosti historicko-kritickým výkladem padl i předpoklad, že Bible sestává z textů výjimečné Boží kvality, které se při církevním užívání prokazují jako Boží slovo promlouvající do dané současnosti. Tento předpoklad byl založen a rozvíjen v učení o inspiraci. „Proto je učení o inspiraci podnes zvláště choulostivým a často obcházeným tématem, které se objevuje nanejvýš v neohrabané polemice pro a proti historicko-kritické metodě výkladu Písma“ (93). Konsensus se tu rýsovat nezdá. Hermeneutické tázání tu ovšem může pokročit, jen jestliže otázka inspirace nebude déle tabuizována.184 Dogmatická intence učení o inspiraci spočívá ve snaze zdůvodnit, že jistota víry nemá svůj základ ve věřícím člověku, nýbrž v působícím Božím slově. Proto luterská ortodoxie chápe Písmo v jeho funkci: spásné poznání Boha, uctívání jeho majestátu a věčná spása člověka, a tudíž opravdová víra v Krista. Do hry při tom přivádí shora kritizované metafyzické pojetí Boží dokonalosti. Co dokonalá Boží pravda předem vymyslela, má existovat i ve slovním znění Písma. Písmu byly přimyšleny metafyzicky chápané Boží vlastnosti: Boží dokonalost a pravdivost. Přes různá vnější185 i vnitř-
183 BD I, 92. 184 BD I, 92n. 185 Stáří Písma, věcná znalost a láska svatopisců k Písmu, zázraky, jimiž bylo Písmo potvrzováno, souhlasné svědectví celé církve pro Boží povahu Písma, vytrvalost mučedníků, svědectví pohanů pro učení obsažené v Písmu, rychlé rozšíření křesťanského učení po celém světě a jeho udržení v tolika pronásledováních, těžké pokuty, které pronásledovaným za Boží slovo byly nařízeny (Hollaz, II, I, 155).
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275570
ní186 kritéria je jako vlastní důvod pro poznání Božího původu Písma a pro víru v tento Boží původ uváděno vnitřní svědectví Ducha svatého (testimonium Spiritus Sancti internum). Toto theologumenon luterské ortodoxie vyjadřuje společnou zkušenost, resp. víru věřících, poněvadž ji působí společný Duch – a to není pouze punktuální prožitek, nýbrž je fixován v příběhu víry a života. I učení o slovní inspiraci Písma má vyjádřit, že víra není dílem věřícího člověka, nýbrž Boha působícího svým slovem. Učení o Písmu, ač v prolegomenách označované jako principium cognoscendi, tak zůstává v dogmatikách luterské ortodoxie zasazeno do pneumatologicko-soteriologické souvislosti. Metafyzická interpretace zkušenosti s Písmem pomocí jeho Božích vlastností musela padnout za oběť historické kritice, která zpochybněním působení Ducha svatého v souvislosti s Písmem popírá základní předpoklady církevního užívání Písma. Metafyzických předpokladů činných v historické kritice si musíme být rovněž vědomi. Je-li Písmo vyňato z kontextu zkušeností jednoduché řeči o Bohu, potom se jeho působení jako Božího slova buď popře docela, nebo se považuje pro výklad za nepodstatné. O jednotě Písma pak nemůže být řeč. Písmo se rozpadá na jednotlivé libovolně rozmnožitelné části. Přinejmenším spojení Starého a Nového zákona je zrušeno. Souvislosti lze ještě nalézt nanejvýš přes myšlenku historického vývoje; pokaždé pro sebe chápanému Starému a Novému zákonu může a musí být nasloucháno ve stále dále se diferencujících přístupech, jako „spleti (Gewirr) různých hlasů“. Pozornost věnovaná jednotlivému jistě umožňuje vnímat jednotlivé často přesněji. Avšak tím je zároveň vystižena odlišnost od ostatních jednotlivostí a otázka po jednotě Písma se stává pro historické tázání neřešitelným problémem.187 Východisko z této situace nemůže poskytnout repristinace učení o inspiraci luterské ortodoxie. Dopadlo by to totiž následovně: namísto zdůvodnění, že jistota víry nepochází z věřícího subjektu, nýbrž z Božího slova, v němž a skrze něž se prokazuje působení Ducha svatého, musí nyní inspiraci zdůvodnit víra sama. Konsensus, o nějž nám tu ohledně působícího Ducha svatého jde, se stahuje do skupiny věřících v inspiraci, kteří se vymezují vůči racionálnímu myšlení. Určení Duchem působícím ve slově musí být fixováno na zkušenost vlastního rozhodnutí, v němž se znovuzrozený staví proti společenství věřících, kteří takové rozhodnutí
186 Boží majestát, který v Písmu svědčí pro sebe sama, jednoduchost a důstojnost biblického stylu, vznešenost Božích tajemství, jež Písmo otevírají, pravda všech biblických výroků, svatost přikázání obsažených v Písmu, úplná postačitelnost Písma pro spásu (Hollaz, II, I, 161). 187 BD I, 93–95; 114.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275570
nemohou nebo nechtějí tvrdit. Taková víra v Bibli, která nezná kompromis, musí stavět historicko-kritický výklad Bible jako svého nepřítele. Bylo by osudové, pokud bychom tuto roli historicko-kritickému výkladu Bible připisovali, a tím ji stavěli proti církevní zkušenosti s Biblí. Náboženské prožívání exegeta by tak bylo vehnáno do subjektivismu, racionalita chápání zůstala bez zkušenosti a zkušenost přišla o svou racionalitu. Rovněž historický výklad Písma je spojen s církví přinejmenším v tom smyslu, že teolog si do svého vědeckého chápání přináší svou vázanost na církev. Proto lze teologicky pracovat pouze v kompromisu mezi vědeckou objektivitou, církevními předpoklady a zkušenostmi s Písmem.188 Je třeba při tom pečlivě dbát na předpoklady, s nimiž teolog do kompromisu přichází – v prvé řadě pojetí historické předmětnosti, které určuje postup historické rekonstrukce podle toho, co pro něj platí za historickou skutečnost. Právě zde stojí znesvářené strany zastánců striktní historické kritiky a jejích fundamentalistických, resp. evangelikálních protivníků blíže, než si chtějí uvědomit – z biblických textů činí historické prameny. „Pouze“ rekonstruovaný historický obraz se různí: jednou je supraracionalisticky přetížen, podruhé racionalisticky protříděn. Biblická řeč, tj. vyprávění, zůstává nedoceněna. Spolupromlouvá zde (parmenidovská či její moderní verze: karteziánská) metafyzika, která Boha myslí jako ze všeho nejdokonalejší bytí. Tato metafyzická tradice zdomácněla i v obvyklém jazyku jednoduché řeči o Bohu. Vychází z rozdílu či protikladu nutného a náhodného jsoucího. Tato metafyzika dalekosáhle určovala křesťanské myšlení Boha a jako mimobiblického interpretamentu si jí musíme zůstat vědomi.189 Typologie faktického zdůvodnění a představení jednoty Písma, kterou jeho církevní užívání předpokládá, nesestává z „čistých“ typů. Jako jeden celek lze Písmo uchopit (1) z hlediska jeho vzniku, (2) v jeho jednotné základní výpovědi či (3) jednotném působení. Starý a Nový zákon musí být vystiženy v časovém rozdílu svého vzniku, a zároveň v kontinuitě obsahu.190 Zdůvodnění jednoty Písma na základě jeho vzniku je třeba uvážit nejprve v podobě učení o inspiraci. I ten, kdo se k historické práci
188 Srov. Theorie der Theologie. Enzyklopädie als Methodenlehre, Stuttgart 1972, 55–64. 189 BD I, 96–98; 114. 190 Tradiční dogmatika užívala všechny tři možnosti zdůvodnění. Vyvinula učení o theopneustii Písma. Jeho jednotu zdůvodnila jediným autorem, totiž inspirujícím Duchem svatým. Celé rozvíjení dogmatiky, zejména v christologii a soteriologii, spojuje výpovědi Písma v jejich jednotném obsahu, jehož vlastní střed tvoří Ježíš Kristus. Právě v rozvíjení kolem tohoto středu je představena jednota Písma. Působení Písma se nakonec vykládá v odkazu na finis a v soteriologické souvislosti (BD I, 98n.).
100 Ukázka elektronické knihy