byli apoštolové nad trpkou smrtí Kristovou.“ Viděli a znamenali, že pokud on živ byl, nebylo se jim potřeba mnoho o stravu starati, že on je ní zaopatřil. A protož když on z mrtvých vstal zase, „gavisi sunt discipuli viso Domino, zradovali se učedlníci vidouce Pána“ (J 20). Nermoutili se, když ho vzkříšeného spatřili, nebo věděli, že tudy ničehož nepozbydou. Učinil on sice kšaft před smrtí svou, když odkázal dětem svým tělo a krev svou nejsvětější, ale poněvadž navrátiv se k životu nezrušil jej, ale v svý podstatě a celosti zanechal ho, neměli se proč rmoutiti, jako by to jeho vzkříšení bylo jim k nejaký ujmě. Tuť ještě se rmoutějí děti, když otec umře, ježto málo měl aneb sotva co, což by jim po své smrti zanechal, ale má-li mnoho, žádný noviny jim příjemnější nejsou, jako když slyšejí, že otec nebo matka umřela. David král začastý sebe chudým nazýval, ale byla divná ta jeho chudoba. Slyšme ho o ní mluvícího k Šalomounovi, synu svému, v Prvních knihách paralipomenon v kapitole dvacáté druhé: „Ecce ego in paupertate mea praeparavi impensas domus Domini, auri talenta centum millia et argenti mille millia talentorum, ejhle, já v chudobě mé připravil sem náklady domu Páně, zlata centnýřův sto tisícův a stříbra tisíc tisícův centnýřův, mědi pak a železa neníť váhy.“ Nechal mu tedy tisíc dvě stě milionů korůn zlatých na zlatě a na stříbře nemnoho méněj. Budaeus (liber 4 De asse) praví, že zboží Davidovo, kteréž zanechal Šalomounovi, synu svému, bylo jest desetkrát větší nežli krále Dária, jehožto však bohatství ku podivu vypisují staří kronikáři. Tuť mohli ovšem děti veliké po otci zboží doufati, a protož nebylo při nich zármutku po smrti jeho. Jistě Adoniáš, z synův jeho nejstarší, když již otec na smrtedlné posteli ležel, byl vesel a hody držel s přáteli svými a těmi, kteréž se byly jeho přidržely, očekávaje jen, aby brzo otec oči zavřel a on na stolici jeho dosednouti mohl. Týž David, jakž máme v Druhých knihách královských v kapitole desáté, vyslal posly své k Hánonovi, králi moabskému, po smrti otce jeho, aby ho potěšil pro smrt otce jeho. Ale což bylo třeba ho těšiti? Onť se z smrti otce nezarmoutil, nýbrž zradoval, an dlouho na ni očekával. Chtěl-li jest k němu posly vyslati, měl to učiniti tim oumyslem, aby mu štěstí vinšovali, že na stolici
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275550
otce svého dosedl a zboží jeho zdědil. Ať syn nebo dcera mnoho po rodičích zdědí, není jich třeba těšiti, nebudou mnoho plakati, že rodičové umřeli, byť pak se drobet na oko stavěli. Ta smrt jim radost zplodila, a kdyby byli prve v nejakém zármutku, byla by je obveselila. Toť nás jistě nermoutívá, nač s radostí očekáváme. Děti pak možných rodičův s velikou žádostí na smrt jejich očekávají, a měly by se, když ona přichází, rmoutiti? Anobrž radují se a plesají tehdáž. Jestiť starý verš: „Filius ante diem patris inquirit in annos, syn před časem vyptává se léta otcova.“ Počítávají je, aby se potěšili, jestli je jich již mnoho, že brzo umře a oni budou děditi. A ať k někomu přijde posel a přinese mu psaní, že otec jeho (rozumím otce velmi bohatého) jest umřel, dostane jistě dobrý spropitný, nebo přinesl mu noviny, nad něž veselejší přinesti nemohl. Ale kdyby přinesl a oznámil mu, že otec zase z těžké nemoci povstal a zdravý a čerstvý jest, tuť by ho zarmoutil a myslím, žeť by špatnou odměnu odnesl. Povědomo jest, jak mnozí sobě stěžují a z toho teskliví jsou, když otec jejich příliš dlouho živ jest. Třidceti lét maje již Absolon, zbouřil se proti otci. Mrzelo ho, že by tak dlouho neumíral a jemu království své a zboží nepostupoval. Protož vojsko proti němu sebral, aby ho z královské stolice jeho sehnal, a jakž někteří smejšlejí, i také života zbavil, jen aby on místo něho panovati mohl. „Parricidio cupit mercari imperium,“ praví o něm svatý Jan Zlatoustý, „skrze mord otce chce sobě koupiti království“ (homilia de Absalon). V Čtvrtých knihách královských v kapitole devatenácté máme, že když král asyrský Sennacherib po veliké oné porážce, kterou trpěl v jůdské zemi, navrátil se do své vlasti, synové jeho Adramelech a Sarazar zamordovali jej. Příčinu toho mordu dávají Lyranus a Abulensis tuto, že Sennacherib mladšího syna svého Asarsaddona chtěl po sobě nechati dědičem království. A měly by se děti rmoutiti nad smrtí otce bohatého, kdyžto oni, aby o dědictví nepřišly, nelítují krve otce svého, ale aby jim zboží jeho neodešlo, jeho mordují? A z jaké medle příčiny Fridricha II. císaře Manfredus, syn jeho, poduškou zadusil, nežli aby po něm království jeho zdědil? Zdálo se tomu nevážnému synu, že otec jeho příliš pozdě umírá, a proto mu sám
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275550
k smrti pomohl a přispíšil. A předešlého věku byli bychom bezmála byli měli novýho Absolona v Špaňhelích, Karla, Filipa II. syna, který již se měl spiknouti s nepřáteli, aby otce (že mu příliš dlouho živ byl) z království sehnal. Ale opatrný otec předešel ho, a jakž byl zasloužil, dal ho života zbaviti. A nemálo jiných příkladů máme, že když rodičové příliš dlouho živi byli a byli možní, že děti proti nim se zbouřily, a to i mezi křesťany. V pohanských pak kronikách jest toho příliš mnoho. A zdá se mi, že ta byla příčina, pro kterou římští císařové, ještě souce pohané, syny své za živobytí císaři činili, aby s nimi jednostajně vládli a rozkazovali, aby snad synové jim smrt z žádosti císařování nepřispíšili. Podobný poněkud obyčej mají pohanští a machometánští králové v Indii a Africe, ježto když již k sešlému věku přicházejí a mají syna dospělého, jemu za živobytí své království postupují a sami na poušťce nejaké život vedou. Myslejíť oni sobě: lépej i skrovně živu býti nežli umříti, raděj tedy synům ustupme království, nežli aby oni, nechtíce na smrt naši čekati, nám život násilně odňali. Z toho tedy všeho snadno na onu z prvopočátku vydanou otázku, zdaliž by byli všickni velebili Boha po vzkříšení mládence dnešního, kdyby on, jsa možný, byl měl dospělé děti aneb aspoň bratry, snadno, pravím, odpovědíti, žeť by byli děti jeho aneb bratři, kdyby je byl měl, konečně Boha nevelebili a netoliko nebyli z toho jeho vzkříšení se byli zradovali, anobrž nanejvejš byli zarmoutili. Nebo po smrti byli by zůstali dědiči, a tak mnoho zboží byli by popadli; kdyby pak on se zase k životu navrátil, oni by jemu to vše zboží zase byli museli navrátiti. Ó, jak by sobě byli hořekovali a s sklopenou tváří chodili! Naproti pak, má-li kdo otce málo majícího, ale rukami svými den ode dne se živícího, kdyby on umřel, plakali by nad ním, že se musejí sami každodenně živiti, a kdyby otec z mrtvých vzkříšený byl, ovšem žeť by z toho velmi potěšeni byli a s plesáním vracujícího se z onoho světa vítali by. Hle, jak mnoho na tom záleží, má-li otec mnoho zboží, anebo velmi maličko! Usuďte nyní, zdaliž moudře činějí ti rodičové, ježto přílišně pečují, aby mnoho zboží nashromáždili? Zdaližpak tudy zejskají lásku svých
100 Ukázka elektronické knihy