„A… rakovinu čeho?“ zeptala se psycholožka. „Záleží na tom?“ hlesla Zara. „Ne, ne, samozřejmě že ne. Omlouvám se. To ode mě bylo necitlivé.“ Zara se podívala z okna nebo spíš někam do neurčita, a dívala se tam tak dlouho, že nebe mezitím změnilo barvu. Z ranní na dopolední. Pak pozvedla bradu a prohlásila: „Nemusíte se omlouvat. Je to vymyšlená rakovina.“ „Pro…sím?“ „Nemám rakovinu. Lhala jsem. Přesně tohle říkám: Demokracie nefunguje!“ V tu chvíli psycholožce došlo, jak moc špatně na tom Zara je. „To je… impozantně nevhodné téma k žertování,“ pronesla psycholožka. Zara povytáhla obočí. „Takže by bylo lepší, kdybych rakovinu měla?“ „Co? Ne! Tak jsem to vůbec…“ „Snad je lepší, že si dělám legraci, než kdybych doopravdy rakovinu měla, ne? Nebo byste mi ji raději přála?“ Psycholožce zrudl krk. „Ježíš… ne. Já vám nepřeju rakovinu!“ Zara sepnula ruce na kolenou a řekla: „Ale já to z vás cítím.“ Tu noc měla psycholožka problémy se spaním, Zara občas na lidi takhle působí. Když za psycholožkou přišla příště, na stole už nestála fotka psycholožčiny matky. V tu chvíli Zaru napadlo, že by jí konečně mohla říct, proč vlastně nemůže spát. V kabelce nosila dopis, který ty příčiny vysvětloval, a kdyby jí ho ukázala, možná by se vše, co se stalo potom, odvíjelo jinak. Zara však dlouho upřeně hleděla na 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275549
obraz na zdi. Byla na něm žena, která se přes nekonečné moře dívala na obzor. Psycholožka si olízla rty a jemným hlasem se zeptala: „Co vás napadá při pohledu na ten obraz?“ „Napadá mě, že kdybych si směla na zeď vybrat jen jediný obraz, tenhle by to nebyl.“ Psycholožka se s vypětím sil usmála. „Ptávám se pacientů, co si myslí o té ženě na obraze. Kdo je to? Je šťastná? Co myslíte?“ Zara lhostejně pokrčila rameny. „Nevím, co jí přináší štěstí.“ Psycholožka dlouho mlčela a pak přiznala: „Tohle mi ještě nikdy nikdo neodpověděl.“ Zara si odfrkla. „To proto, že se ptáte, jako by existoval jen jeden druh štěstí. Ale štěstí je jako peníze.“ Psycholožka se usmála s převahou, jíž je schopen pouze člověk, jenž sám sebe považuje za hlubokého. „To zní povrchně.“ Zara si povzdechla jako puberťák, který se snaží něco vysvětlit nepuberťákovi. „Já jsem neřekla, že peníze jsou štěstí. Řekla jsem, že štěstí je jako peníze. Je to vymyšlená hodnota, která odpovídá něčemu, co nejsme schopní zvážit ani změřit.“ Psycholožce se zachvěl hlas, zhruba na dvě slabiky. „Hm… no, možná. Ale můžeme změřit a zvážit náklady na depresi. A taky víme, že lidé v depresích se často bojí prožívat štěstí. Protože i deprese může být bezpečnou bublinou. Člověk si začne říkat: Když nejsem smutný ani naštvaný… co vlastně jsem?“ Zara nakrčila nos. „Věříte tomu?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275549
„Ano.“ „To je tím, že když lidé jako vy vidí někoho bohatšího, tak si odfrknou: ‚Možná že jsou bohatí, ale jsou šťastní?‘ Jako by snad smyslem života každého, kdo není naprostý blbec, bylo pořád se z něčeho radovat!“ Psycholožka si něco poznamenala a s očima upřenýma do bloku se zeptala: „A co je tedy smyslem života? Podle vás?“ Zara odpověděla jako někdo, kdo o tom přemýšlel mnoho let. Jako někdo, kdo se rozhodl, že je důležitější mít důležitou práci než vést důležitý život. „Mít cíl. Smysl. Směr. A chcete slyšet pravdu? Pravda je, že většina lidí by radši byla bohatá než šťastná.“ Psycholožka se znovu usmála. „Říká ředitelka banky psycholožce.“ Zara si znovu odfrkla. „Kolik že berete za hodinu? Smím přijít zadarmo, když mi to přinese štěstí?“ V tu chvíli se psycholožka rozesmála, proti své vůli a na samé hranici neprofesionality, a samotnou ji to překvapilo tak, že se začervenala. Rychle se vzpamatovala a řekla: „Ne. Ale třeba bych vás nechala přijít zadarmo, kdyby to přineslo štěstí mně.“ V tu chvíli se rozesmála Zara, ne vědomě, spíš jako by z ní ten zvuk unikal. Takhle se nesmála už dlouho. Pak dlouho rozpačitě mlčely a nakonec Zara ukázala na ženu na zdi. „Co si myslíte vy, že dělá?“ Psycholožka se podívala na obraz a pomalu zamrkala. „To co my všichni. Hledá.“ „Co?“ 100
Ukázka elektronické knihy