peníze zase vynořily. Hlavounům se zamlouvala myšlenka přivést sem někoho mladého a svěžího, kdo se zapojí do místní komuni ty, někoho, kdo ještě rád nechá světla velkoměsta daleko za sebou. Seanieho ale obzvláště lákalo, že přeložení s sebou neslo ubytování v domě s týdenním nájmem v takové výši, kolik normálně v pátek platili za večeři a lahev vína. Na tomto detailu to pak večer doma celé postavil. Šetřili si na vlastní vklad do hypotéky a oběma bylo jasné, že vzít si ji budou moci tak za čtyři nebo pět let, a i tak to nejspíš nebude stačit na by dlení aspoň na dojezd od města, natož někde, kde se jim doopravdy líbilo. Takže přesunout se do Shanamore, řekl Imeldě, vede přesně k tomu, o co jim jde, a navíc mnohem rychleji. Dokonce by možná ušetřili i něco navíc. Imeldě ani svým nadřízeným se už však nezmínil, že Shanamore dobře zná. Kamarád jeho babičky tam měl dům a Seanie tam jako malý se svými sourozenci v létě jezdíval. Třikrát nebo čtyřikrát do roka jejich matka sbalila jeho, bratra a sestru na týden, nacpala je do auta, u domovních dveří naložila babičku a pak jeli z Waterfor du hodinu a půl na západ do mrňavé chaty o třech místnostech na pozemku přímo u pláže. Chata měla jedinou ložnici. Děti spaly ve spacácích v obýváku na podlaze a dospělí na manželské posteli. Netekla tam teplá voda a v mizerné přenosné televizi dávali sot va víc než zrnění, ale jim to nevadilo, protože v chatě stejně trávili minimum času. Většinu času běhali. Kolem zahrady, po pláži, do moře. Jedno léto na zahradě u chaty vyrostl stan pro čtyři osoby a děti spaly v něm. Plot obepínající pozemek kolem chaty byl plný ostružin, které trhali a rovnou jedli, i když jim říkali, že si je mají napřed umýt. Skama rádili se s rodinou odvedle, kde měli děti podobného věku. Ještě víc kamarádů si nadělali v kempu s karavany, někdy šlo o záležitost na jeden týden, jindy se vídali s dětmi, co tam trávily celé léto. Mis trovství světa znamenalo nekonečné fotbalové zápasy; olympijský 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275518
rok znamenal závody a házení klacky; každé léto zhruba ve stejnou dobu se vždycky najednou objevily tenisové rakety. Někdy s nimi místo babičky přijel táta a jednou je tam dovezla babička s mámou, která se pak zase vrátila sama domů, aby si prý „chvíli orazila“, a oni se snažili – marně – představit si mámu, jak existuje v jejich domě, aniž se jí pletou pod nohama. Když dospívali, začali chodit do hospody vedle hotelu, popíjeli colu z plechovky a hráli kulečník. Později vyráželi na pláž s pivem. Kluci si tam našli skrytá místečka mezi písečnými dunami nebo kameny, kam si vodili holky, které se k tomu nechaly přesvědčit. Babičku nakonec přestalo bavit trávit čas v chatce plné tří puberťá ků a ti tři puberťáci začínali kňučet, že musejí doma nechávat svo je kámoše, a Seanieho rodiče zjistili, že by si vlastně mohli dopřá vat dovolenou v cizině, pokud by tam tedy vyrazili jen sami dva. A přesně to také udělali, nechali děti doma a jmenovali Seanieho do funkce vrchního dohlížitele nad Cathalem, mladším o jeden rok a zcela imunním vůči jeho autoritě, a nad o tři roky mladší Aoife, která většinu času trávila zamčená nahoře ve svém pokojíčku. A teď se na to podívejte, uplynulo deset let a on před Imeldou líčí Shanamore jako to nejkrásnější místo na světě. Bydlení u moře, říká. Čerstvý vzduch. Tichá venkovská idyla. Utratí míň, zažijí víc. Na tu poslední větu byl obzvlášť hrdý. Byl si skoro jistý, že to šlohnul z nějaké reklamy na supermarket. Jenže Imelda mu to nebaštila. Chyběl by jí šrumec v Big Smoke, tvrdila. Pracovala v Mezinárodním centru finančních služeb a vtip kovala o návalech paniky z představy, že by najednou neexistoval Starbucks nebo Deliveroo, a oba přitom věděli, že to zase takový vtip není. Nadělali si hromadu kamarádů a každý víkend je čekala nějaká velkolepá jízda. Hudební festivaly. Food festivaly. Pivní za hrádky a letní kino a kluby. Pokaždé nějaký nový koktejlbar nebo trh nebo food truck. A když ne něco z toho, tak vždycky nějaká svatba nebo rozlučka se svobodou. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275518
Pravda ovšem byla ta, že Seanie už toho měl plné zuby. Klidně by si většinu z těch věcí odepřel a říkal si, že by to vlastně asi měl udě lat, bere-li v úvahu, kolik to stojí. Když mu do nějaké pařby nebo festivalu vlezla služba, sice před Imeldou nadával, ale jinak měl tajně radost. Z jeho pohledu navíc třeštění velkoměsta znamenalo drogy a narušování pořádku a násilí. Až příliš času strávil v neděli brzy nad ránem před fastfoody zapisováním výpovědí upocených stu dentíků s očima umrtvenýma chlastem. Na vlastní oči viděl, jak jeho kamaráda z Templemore uprostřed středečního odpoledne, na dosah od památníku Spire of Dublin, pořezali na tváři střepem z rozbité lahve. Proti představě klidnějšího života neměl vůbec nic. Připomínal Imeldě, že do Dublinu jsou to ze Shanamore slabé tři hodiny jízdy a že mají spoustu kamarádů s volným pokojem, kdyby chtěli kdykoli zůstat ve městě přes noc. Nakonec ji udolal. Přistěhovali se na konci července, když byla obloha modrá a vzduch voněl teplem. Imelda pocházela z Clare a v Shanamore nikdy nebyla; pláže jejího dětství tvořil nedotčený bílý písek at lantského pobřeží. Seanie si vybavil chaluhy a šutry na Přední pláži a dostal strach. Ale když to Imelda uviděla poprvé – panorama pa bleskujícího moře se objevilo, jakmile projeli zatáčkou silnice smě rem od Midletonu –, jenom zašeptala „Týýý jo!“ a on mohl začít znovu dýchat a tiše děkovat počasí za spolupráci. Ten den byla Přední pláž plná aut a lidí a vítr přinášel šťastný dětský smích. Zastavili, aby si dali slavnostní zmrzlinu, a Seanie ji upozornil na chatu, kam jako kluk jezdil. Žluť řepkových polí mezi pláží a vesnicí Shanamore jenom podtrhovala dokonalost té idyly z pohlednic. Když Imelda spatřila štít kavárny Pec, prohlásila: „Ach, díkybo hu!“ Ale říkala to se smíchem. Oba se smáli. Zatímco stáli na čer venou u jediného shanamoreského semaforu, natáhla se k němu, políbila ho se slovy: „Jo, byl to dobrý nápad,“ a on si pomyslel, přes 100 Ukázka elektronické knihy