PATNÁCTÁ KAPITOLA Když jsem dostala textovou zprávu od Kita, v níž mě zval na páteční večeři k němu domů, abychom si promluvili o práci, byl čtvrtek večer. No, on tomu říkal práce, ale já jsem zjistila, že s Kitem to tak jednoduché není. Samozřejmě, že jsem tam nemohla jít. Po našem večeru, kdy jsme si vyšli do restaurace a kdy mi to pak připadalo jako… mnohem víc. Když jsem ho políbila na tvář a pak se mi o něm celou noc zdálo. Hrozně mě přitahoval a já jsem se musela chránit. Takže jsem se rozhodla, že hned ráno jeho pozvání zdvořile odmítnu. Osobně. Do kanceláře jsem přišla brzy. Zase mě všichni nadšeně zdravili, pořád ještě byli celí pryč z toho, jak jsem se odvázala na víkendovém večírku. Tohle dělali už celý týden. Někdy jsou jako malé děti. Vážně. „Jeď, Alex!“ zdravil mě Tim při příchodu. „Co to vlastně slavíme?“ zeptala jsem se chladně. „To, jak ses pěkně o víkendu uvolnila. Jak sis to užila. Jak jsi toho šéfa pěkně sjela,“ dodal Tim. „To mi až do smrti nepřipomínej.“ Obrátila jsem oči ke stropu, ale v duchu jsem se smála stejně jako oni. Pak jsem zamířila do kanceláře, abych udělala nějakou práci. Kit nikdy nepřicházel do práce před devátou. Počkala jsem tedy do deseti, abych nevypadala moc dychtivě. Pak jsem zamířila k němu. Byla jsem si vědoma, že se za mnou Angela celou cestu dívá. Když jsem vstoupila do Kitovy kanceláře, hned v první
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275450
PROBUZENÉ CITY
vteřině jsem si všimla, že má nasazené brýle. Z nějakého důvodu mě to šokovalo, vypadal v nich ještě inteligentnější, pokud to vůbec ještě bylo možné. Byl soustředěný a procházel nějaké složky ve svém počítači. Když vzhlédl, jeho oči byly čočkami brýlí zvětšené. Nádhera. Rychle jsem se sebrala a snažila se nevnímat skutečnost, že Kit snad ještě nikdy nevypadal lépe. „Dobré ráno, Kite.“ „Dobré, Alex. Zrovna jsem si procházel náklady. Přišla jsi mě vysvobodit z nudy?“ Usmála jsem se. „Vlastně… Jen jsem ti přišla říct, že to dnes večer nezvládnu.“ Kit zvedl obočí. „Máš nějaké velké plány?“ „Ne… jen si nejsem jistá, že bych měla. Po minulém týdnu. Nechci, aby někdo v kanceláři získal falešné představy.“ Kit vypadal nevzrušeně. „Ale no tak, Alex. Jde jen o pracovní večeři.“ Začervenala jsem se. „Já vím. Ale naše poslední pracovní večeře byla…“ Spíš jako rande. Kit si sundal brýle a postavil se. Pak obešel stůl. „Jako tvůj šéf požaduji, abys přišla,“ poškádlil mě. Bylo jasné, že si dělá legraci, tak jsem se usmála. „Tak mě vyhoď.“ Kit obrátil oči ke stropu, ale rty se mu usmívaly. „Dáme si časnou večeři. Prostě přijď na hodinku ke mně.“ „Nemyslím si…“ „No tak, Alex. Souhlasila jsi, že budeš můj mentor. A já se chci podívat na upravený design. Nebo jsi nemyslela vážně to, co jsi mi říkala? Nezaberu ti moc času. Co říkáš?“ Zaváhala jsem. Nechtěla jsem si to připouštět, ale cítila jsem se s Kitem vždycky až moc zranitelná. A nepřála jsem si, aby se v kanceláři začaly šířit nějaké řeči, které by všechno ještě víc zkomplikovaly. Kdybych šla na večeři do jeho domu, jen bych přilila 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275450
KATY EVANSOVÁ
oleje do ohně. I kdyby to byla skutečně jen pracovní večeře, existoval milion důvodů pro to, abych na ni nechodila. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že s ním stejně chci trávit víc času. Nabídla jsem mu, že ho budu učit, to je pravda, a teď moje nabídka bude asi znamenat, že budu muset čelit své hanbě a znovu do toho domu jít. Navíc mi bylo jasné, že rozhovor o práci je daleko vhodnější vést v soukromí než v restauraci, obzvlášť když ve hře byla obchodní tajemství. Povzdechla jsem si a s tím povzdechem přišlo i moje rozhodnutí: „Hodina asi ničemu neuškodí…“ Kit se usmál a znovu usedl do svého křesla. „Věděl jsem, že nakonec dostaneš rozum.“ „Jo, jasně. Mám v úmyslu udržet si tuhle práci.“ Kit mlaskl, zvedl své pero a poťukával si jím o bradu. Vypadal jako klasickým obraz školního sígra. Roztomilý, ale zároveň naprosto nezvladatelný. Přece si ho můžu užívat pěkně z dálky, ne? Přesvědčovala jsem sama sebe. „Tak na hodinu. Pak zmizím. Domluveno?“ Kitovi se zablesklo v očích. „Cokoli si budete přát, slečno Croftová.“ Pak se znovu zasmál hlubokým a bohatým smíchem. „Jsem moc rád, že přijdeš.“ Přikývla jsem a vytratila se z jeho svatyně. Zavřela jsem za sebou dveře a zhluboka se nadechla. Tam uvnitř jsem asi zapomněla dýchat úplně. Usmála jsem se pro sebe a vrátila se do kanceláře. S vidinou toho, že dnes večer uvidím Kita, mi den najednou připadal daleko příjemnější. Kolikrát se holka může převléknout, než zešílí? Měla jsem pocit, že si navléknu ještě jedny šaty, a začnu křičet. Na podlaze se válelo mnoho vzorků mých pokusů. Už jsem trávila přípravou na náš večer delší dobu, než jakou jsem měla v plánu strávit u Kita doma. Většinou jsem nestála o nějaké zvláštní uznání, ale dnes večer bych od Kita zase ráda slyšela, že dobře vypadám. A to bylo prostě směšné. Bude to pracovní večeře, ne žhavé rande. Asi si se mnou 100 Ukázka elektronické knihy