vzpomínkách na horu téhle kolosální ošklivosti dopadá měkké odpolední světlo a on vidí především barvy, odstíny, nejjemnější přechody světla a stínu, šedi a červeně, sépiové a noční modři, temně rudé, která téměř zčernala, světlounce žluté, téměř bílé, kousku netknuté srsti u mrtvého čumáku. Vzpomene si na jednu ze starých knih, v níž viděl tatínka listovat – přesněji na jeden obraz, který mu utkvěl v paměti už jako klukovi: torzo býka, namalované slavným Rembrandtem. A právě na tomto obraze se něco, co v podstatě nelze nazvat krásným, obrací v podívanou, která má sílu a krásu. Právě tenhle rozpor ho v hloubi duše trápí. Zatímco ve slévárně hledí do hučícího ústí pece a kolem něj jako světlušky létají jiskry, pomalu mu dochází, že se v něm náporem hnusu před tou apokalyptickou hromadou hnijícího masa plného mrtvých pohledů probudilo něco, co ho vábí, co ho bolí, co v něm otevírá nový prostor – že se v něm poprvé probouzí touha, jež se zdá být větší než on. Je to touha kreslit a malovat, a v tu chvíli, kdy si to uvědomí, právě když opět v rukou sevře těžký naběrák s rozžhaveným železem, jako by se mu podlomila kolena. To náhlé vědomí ho přepadne mocnou silou, která v sobě zároveň nese závan pocitu viny. Je to vědomí, že chce dělat to co tatínek, smíšené s hořkou, palčivou bolestí z toho, jak se mu po něm stýská tak, že by teď, a to hned, nejraději upustil naběrák žhavého ohně na zem a utíkal na nějaké tiché a jasné místo, takové jako kostely a kaple, v nichž s tatínkem sedával v dětství po mnoho dní a kde tatínek retušoval ruku anděla, zatímco dovnitř dopadaly přes okenní vitráže barevné paprsky světla a uvnitř bylo takové ticho, že droboučké tahy štětce po zdi zaplňovaly celý prostor. Vzedme se to v něm jako vzlyk, jako bolestivá, elektrizující rána, která vychází odněkud hluboko z nitra, kde si podvědomí 100
Stefan-Hertmans_Valka-a-terpentyn_SAZBA-skak-cislice.indd 100
12.03.2020 10:38:07 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275390
dalo na čas, až dozraje, než vyjde na světlo, tam v pekelném hluku, v tlukotu a řevu, v lopotě a shonu, v rachotu a klapotu – tam, uprostřed temného prostoru rozpálené dílny plné supících těl sní o nebeském tichu. A pláče. Brečí, zatímco bolavýma rukama svírá zatracenou dřevěnou násadu toho zpropadeného naběráku plného ohně, a snaží se soustředit se, držet se zpříma, dělat to, co má; jenže v jediném záblesku ví, že už nechce dělat to, co má, že chce být takový jako jeho nepřítomný tatínek. Chci kreslit a malovat, bubnuje to v něm, chci kreslit, chci se naučit kreslit, a pere se s temnou silou, která jím cloumá a očišťuje jej. A celý den, když třídí železo, když jí svačinu nebo chodí po nepohodlných cestičkách, po nichž se vlečou a táhnou všichni chlapi ze slévárny jako poslušní osli a ovce, celý zatracený den dvanáct hodin v kuse, celý ten den ze sebe už nevypraví ani slova. Není ti nic, Urbaine? Zavrtí hlavou. Nechají ho na pokoji. Cestou domů, zase pozdě, protože nějaký náročný zákazník musel dostat zásilku zpracovaných profilů ještě téhož dne, má pocit, že vrávorá. Dřeváky má výhní popraskané a do klenby pravého chodidla ho bodá tříska. Přijde domů a neřekne slova. Jde do svého pokoje, potichu zaleze do postele. Myslí na tatínka a dá volný průchod slzám. • Navzdory tomu, že ho od toho tatínek několikrát odrazoval, chodí od roku 1906 po hodinách dřiny ve slévárně na hodiny kreslení ve večerní škole sv. Lukáše a u řádového bratra Le Frère Proffesseur de Dessin se učí donekonečna 101
Stefan-Hertmans_Valka-a-terpentyn_SAZBA-skak-cislice.indd 101
12.03.2020 10:38:07 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275390
„šrafovat, pořád jenom šrafovat“, což se mu po nějaké době začne hrozně příčit a bere mu to chuť pokračovat; tohle není to, o čem snil. S jistým pocitem viny si vzpomene na tatínkův zákaz: „Dělej si v životě, co chceš, jen proboha nekresli a nemaluj, vidíš, jak jsem dopadl; nezapomeň, že nežiješ ve Florencii šestnáctého století.“ Jenže vzpomínka na hodiny v kostelích strávené s tatínkem, který mu chybí čím dál víc, rozhodne. Takže v následujících měsících sedí s rudými tvářemi a s tužkou ořezanou kapesním nožíkem v nešikovných mozolnatých rukách dvakrát do týdne skloněný nad listem ze skicáře. První cvičení: rovné šrafy. Šikmé šrafování doprava. Šikmé šrafování doleva. Kolmé šrafy. Křížové šrafování. Šrafy s různým odstupem. A když mu to začne jít, totéž cvičení uhlem. Recommencez, Urbain! Začněte znovu! Šrafy, šrafy, šrafy. Vidí šrafy za okny, šrafy za mraky, šrafy v očích svých druhů, šrafy ve snu. Nad papírem usíná a zdá se mu o litinovém moři, jehož vlny ohnivě pění na nekonečné černé pláži. Po večerní škole sotva vidí, jak se ostatní chlapci zapředeni do hovoru loudají pryč a jdou ještě někam na skleničku. On jde domů a vidí šrafování, nenávidí šrafy, v práci zaostává, za poslední týdny už dvakrát pokazil licí formu a dostal vyhubováno od mistra. Po nějaké době na hodinách pravidelně chybí, pak zase dostane vyhubováno od profesora, když se přece dostaví. Přemáhá své rozčarování, v posteli přemítá, zatímco dole rachotí maminčin šicí stroj, poněvadž si musí přivydělávat, aby mu mohla hodiny platit: stojí to vůbec za to? Kvůli takové nekonečné řadě pitomých šraf? Jak má jednou restaurovat ruku anděla, když musí na věky věků šrafovat na kusu papíru nízké jakosti? Odevzdaně snáší světaznalý úšklebek mistra, když mu jde nahlásit, že po 102
Stefan-Hertmans_Valka-a-terpentyn_SAZBA-skak-cislice.indd 102
Ukázka elektronické knihy
12.03.2020 10:38:07