jí kryl ze strany, kde nebyla zeď. Marie se narovnala, zvedla hlavu a zadívala se na schod před sebou. A zase zvedla nohu a postoupila. Na konec schodů se doplazili želvím tempem. Ale byli tam. Abaddon
ji zavedl
k jednomu
z položených
kamenů, které
ohraničovaly vyhlídkové místo, na který se doslova vyčerpaně zhroutila. „Dojdu ti koupit nějaké pití.“ „Ne, zůstaň tady. Prosím.“ Zvrátila hlavu a pobledlou tvář nastavila slunečním paprskům. Dav turistů, který je minul, už opustil prostranství a nejspíše postoupil dál do komplexu Pražského hradu. Nyní tady byli skoro sami. Vtáhla do plic vzduch a soustředila se na jeho plynulý výdech. A znova a znova. Až když si byla jistá, že se uklidnila natolik, že bude schopná normálního uvažování, oči otevřela a vyhledala jimi Abaddona. Seděl na vedlejším kameni a trpělivě vyčkával. Celou dobu pozoroval její profil, zlatou kaskádu vlasů, barvu pleti, jež se pomalu z nezdravě bledé měnila opět na zlatavě růžovou, na jemně vykrojené plné rty, nyní trochu pootevřené, jak se snažila zklidnit dýchání. „Chceš se podívat z vyhlídky?“ kývnul směrem k několika kruhovým schodům vedoucím k dalekohledu u hradby. Právě tento prostor opouštěla zamilovaná dvojice, která se neustále držela za ruce, tváře rozvlněné přihlouplými úsměvy. „Ráda. Přijde mi to jako hotová věčnost, kdy jsem tady byla naposledy.“ Unaveně se postavila a počkala, až se k ní Abaddon přidá. Společně vystoupali nahoru, kde se před nimi otevřel úchvatný, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275242
neskutečný výhled na jižní část Prahy. V záplavě červených střech dokázala rozpoznat Valdštejnský palác a Mánesův most a zelenou střechu Rudolfína, v dálce se k nebi tyčil Žižkovský vysílač. Marie se opřela o hradbu a pomalu, opatrně se naklonila přes ni, aby si pořádně prohlédla svěží upravené terasy zahrad, které byly pod nimi. Byla tak zahlcená dojmy a obrazy, které léta neviděla, až se jí z toho začala točit hlava. „Marie, zase bledneš. Už s tebou nebudu diskutovat, vracíme se. Dneska toho bylo na tebe, myslím, dost. Pokud budeš ještě o nějaký výlet stát, rád s tebou půjdu, ale pro dnešek končíme.“ Abaddon nasadil nepřístupný hlas i výraz. „Pokud bys potřebovala, opři se o mne, vypadáš, jak kdybys měla každou chvílí omdlít. Nerad bych, aby sis rozbila hlavu o dlažbu.“ Tentokrát už nijak neprotestovala, jen ze sebe vytlačila trochu mdlý úsměv a opatrně sestoupila z vyhlídky. Jak cesta k Opyši trvala dlouho, tak ta zpáteční byla přímo nekonečná. Marii krok od kroku rychle docházely síly a ke kavárně se už sotva sunula. Abaddon odemkl, počkal, až se doplouží ke stolku, kde jí rychle povytáhl židli a počkal, až se usadí. „Připravím ti kávu, jen řekni, co mám dělat.“ Postavil se k přístroji a trochu tápavě se rozhlédl kolem sebe. „Mě bude stačit jen voda. Sklenice jsou za tebou.“ Okamžitě ji naráz vypila a nechala si z kohoutku natočit ještě jednu. Až po té jí oči trochu ožily. „Zvládneš jít nahoru sama nebo chceš doprovodit?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275242
„Měla bych mít ještě chvilku otevřeno.“ Zavrtěla se a s obavou se na něj podívala. Jak se jindy zdál uvolněný, nyní měl pevně stažené rty a na hladkém čele mu naskočily vrásky. „Na tohle pro dnešek zapomeň, Marie. Až odejdu, zamkni za mnou a jdi si lehnout.“ Vydal se ke dveřím, ale pak si ještě na něco vzpomněl. Vytáhl si z kapsy mapu, utrhl jí roh a z pultu sebral propisku. Na kousek papíru něco v rychlosti napsal. „Tady je moje telefonní číslo. Volej vždy, když budeš chtít. Jsem většinou po celý den k dispozici. A vlastně i velkou část večera. I noci.“ Položil před ní papírek s devíti číslicemi a zase se vydal k odchodu. „Přijdeš ještě někdy?“ Byl to jen závan vzduchu, tak měla tichý hlas. „Rád. Ale počkám, až sama zavoláš.“ Už se na ní nepodíval, trhnul dveřmi a byl pryč.
100
Ukázka elektronické knihy