■■ Pokud by Rh– jedinec dostal při transfuzi Rh+ krev. ■■ Pokud by Rh– matka nosila Rh+ potomka. To je možné, pokud je otec Rh+ a předá ve své spermii geny pro dominantní antigen D. U otce s kombinací Dd se dominantní gen dostane do poloviny spermií a potomek má 50% šanci na Rh pozitivitu. U otce s variantou DD je gen pro dominantní gen přítomen dokonce v každé spermii a každý jeho potomek proto bude Rh+. Ke kontaktu krve matky a plodu během fyziologického těhotenství nedochází. Během porodu nebo potratu však erytrocyty plodu mohou do oběhu matky běžně proniknout. Pokud nesou antigen D, imunitní systém matky to zachytí a začne produkovat anti-D protilátky. Jejich hladina postupně naroste a každé další těhotenství, při kterém je plod Rh+, bývá ohroženo. Protilátky matky totiž pronikají přes placentu a napadají krvinky plodu. To může následně způsobit masivní hemolýzu (rozpad červených krvinek) plodu, která vede k poškození nebo až ke smrti plodu. Abychom tomu zabránili, je u nás při převodech krve kontrolován AB0 systém i Rh-faktor. Pokud je žena Rh– a dítě Rh+ (což je možné zjistit z jediné kapky krve), aplikuje se matce nejpozději do 72 hodin po porodu anti-D protilátka. Ta spolehlivě zlikviduje všechny krvinky plodu, které mohly proniknout do krevního oběhu matky. Imunitní systém matky nemá čas na jejich identifikaci a nespustí tvorbu protilátek. Další těhotenství tak není ohroženo, neboť organismus matky nezačal produkovat anti-D protilátky. Princip detekce Rh-faktoru odpovídá postupu u detekce AB0 systému: Po přidání anti-D protilátky ke vzorku krve dojde v případě Rh-pozitivity k aglutinaci, neboť anti-D protilátka reaguje s antigenem D přítomným na membráně červených krvinek. Pokud je krevní vzorek Rh–, nenesou jeho erytrocyty antigen D a protilátka anti-D nemá s čím reagovat – aglutinace tak neproběhne. Poznámka: Mimo uvedené základní aglutinogeny A, B, C, D a E existuje na našich erytrocytech ještě řada jiných antigenů. Běžně se sice neurčují, ale nemůžeme je alespoň nezmínit. Mohou hrát roli při některých vzácnějších onemocněních. Jedná se například o antigeny M, N, S, Kelly, Luis. K zamyšlení: Plná krev, červené krvinky, krevní destičky či krevní plazma jsou běžně využívány v medicíně. V řadě případů mohou doslova zachránit život – když si představíte třeba člověka po těžkém úrazu, který ztratil velké množství krve, bez krevní transfuze (převodu krve od dárce) nemá šanci přežít. Pokud jste, milý čtenáři a milá čtenářko, zdravý/zdravá, zamyslete se, prosím, nad možností darovat svoji krev nebo její části (krevní plazmu nebo krevní destičky). Darované množství vaše tělo rychle nahradí a váš čin může pro někoho mít doslova hodnotu života. Děkujeme, že se nad tím zamyslíte. A děkujeme ještě více, pokud se rozhodnete i k aktivnímu kroku a osobně navštívíte transfuzní oddělení.
——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275185
Bílé krvinky neboli leukocyty (z řeckého leucos – bílý a kytos – buňka) hrají zásadní roli v imunitních reakcích. Zajišťují tělu bezpečnost, realizují ochranu vůči cizorodým látkám, mikroorganismům či strukturám. Zároveň odstraňují vlastní poškozené, nemocné nebo mrtvé buňky a jejich části. Vůči zdravým a funkčním strukturám vlastního těla přitom fyziologicky zachovávají toleranci.
Úroveň tkání
3.5.3 Bílé krvinky
Bílé krvinky vznikají z kmenových buněk bílé krevní řady v kostní dřeni a mohou se množit také v lymfatických orgánech. Jejich počet je značně proměnlivý – kolísá během dne (cirkadiánně), v závislosti na tělesné aktivitě, kondici a celkovém stavu či nemoci.
Podle toho, zda leukocyty ve své cytoplazmě mají barvitelná granula (zrníčka), rozlišujeme dvě základní skupiny: granulocyty (obsahující granula) a agranulocyty (bez granul). GRANULOCYTY První skupinu bílých krvinek dělíme podle toho, jak vypadají a jakými barvivy se granula v jejich cytoplazmě barví. Popisujeme přitom tři druhy těchto bílých krvinek – granulocyty neutrofilní, eozinofilní a bazofilní: ■■ NEUTROFILNÍ GRANULOCYTY (neutrofily) ve své cytoplazmě nesou jemně narůžovělá granula, která se barví neutrálními barvivy. Jak neutrofilní granulocyt zraje, dochází postupně k segmentaci jeho jádra – nezralý neutrofil má jádro tyčkovité, zralý neutrofil ho má členěné na 3–5 segmentů (jádro tak připomíná korálky na šňůrce nebo klobásky). Pro charakteristické členění mu říkáme také polymorfonukleární granulocyt neboli polymorfonukleár (z řeckých slov polys – mnohý, hojný, početný, morfē – tvar, forma, podoba a latinského slova nucleus – jádro). Neutrofily jsou nejpočetnějšími bílými krvinkami. Uplatňují se v rámci nespecifické imunity (viz jinde), kde představují prvotní leukocytární bariéru proti infekci. Rychle a v masivním počtu vycestovávají mimo cévy a intenzivně fagocytují (pohlcují) cizorodé látky, bakterie apod. Pokud se do těla dostanou bakterie (třeba z místa poranění), neutrofily jsou jejich produkty přitahovány a putují směrem ke zdroji bakterií (jako by „šly za jejich vůní“) – hovoříme o chemotaxi. Během masivní migrace neutrofily prostupují cévní stěnou (jedná se o diapedezi) a aktivně se dostávají do tkání v místě nebezpečí. Neutrofilů je mnoho, ale nemají dlouhou životnost. Můžeme si je představit jako „pěšáky“, kteří se v hojném počtu „vylodí“ tam, kde hrozí nebezpečí a přes velké ztráty jdou bez váhání „do boje“.
————————————————— 99 ———
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS275185
■■ EOZINOFILNÍ GRANULOCYTY se barví kyselým barvivem (konkrétně eozinem). Po obarvení mají granula v jejich cytoplazmě cihlově červenou barvu. Typické je jádro tvořené dvěma laloky, které připomíná přesýpací hodiny nebo brýle. Hlavní pole působnosti eozinofilních granulocytů je imunologická obrana vůči parazitům. Uplatňují se také v rámci alergií. ■■ BAZOFILNÍ GRANULOCYTY obsahují hojná granula, která se barví bazickými barvivy. Jsou tak početná, že často úplně překrývají laločnatě členité jádro a zdá se, jako by úplně vyplňovala cytoplazmu. Obsahují látky, které se uvolňují a uplatňují při zánětu a podmiňují charakteristické zánětlivé změny (zvýšené prokrvení, zarudnutí, otok apod.). K látkám, které se v granulech bazofilních granulocytů nacházíme, patří například histamin, heparin nebo serotonin. AGRANULOCYTY Již z názvu druhé skupiny bílých krvinek vyplývá, že jejich cytoplazma neobsahuje žádná granula (řecká předpona a/alfa značí zápor). Agranulocyty existují ve dvou variantách jako monocyty/makrofágy a lymfocyty: ■■ MONOCYTY jsou největší bílé krvinky s jádrem ledvinovitého tvaru. Z krevního oběhu vycestovávají do tkání, kde trvale zůstávají, přizpůsobují se místním podmínkám a mění se na TKÁŇOVÉ MAKROFÁGY – proto hovoříme o monocyto-makrofágovém systému. Hlavní úlohou makrofágů je fagocytóza (pohlcení) cizorodého materiálu (např. bakterií). Makrofág přitom pohlcené bakterie usmrtí a rozloží. Tím však jeho role nekončí. Pohlcené není zlikvidováno úplně – makrofág antigeny fagocytovaného materiálu vystaví (prezentuje) na svém povrchu. Proto makrofágům říkáme také antigen-prezentující buňky. Prezentace antigenu realizovaná makrofágy je nesmírně důležitá: takto předložený antigen mohou rozeznat lymfocyty, které jsou realizátory specifické imunity. Činnost makrofágů tak vedle vlastní likvidace cizorodých antigenů zprostředkovává také propojení nespecifické a specifické imunity (viz oddíl 4.10 věnovaný imunitě).
——— 100 ————————————————— Ukázka elektronické knihy