vyhnala lidi z ulic. Werens vešel do obchodu, vyrovnal účet a zeptal se mladého prodavače na Krkavčí ulici. Kluk na něj chvíli hleděl tupým zrakem, ale najednou se zářivě usmál a podal mu mapu města, za kterou si řekl o deset zlotých. Novinář mu podal bankovku, vzal si mapu a vrátil se do auta. Obrátil auto do Gietkowské ulice, která se křížila s Dělostřeleckou. Chvíli jel na západ Baltskou ulicí a vpravo postupně míjel Kanáří, Čapí a Jestřábí. V určitou chvíli odbočil vlevo, projel kolem Špaččí, Holubí a Paví ulice, aby se konečně dostal do Krkavčí. Celá ornitologická zahrada, pomyslel si. Ale kde jinde by měla bydlet vnučka praštěného vědce přes motýly, když ne mezi ptáky? A pak se široce usmál, protože si vzpomněl, že někde zahlédl tabulku s Luční ulicí. Hanna bydlela v hezkém patrovém domku s kovanou železnou brankou ve tvaru rozprostřených ptačích křídel. Stiskl zvonek domácího telefonu a čekal na dívku ve společnosti malého voříška, který na něj vášnivě štěkal a v jednu chvíli se neúspěšně pokusil vetřelce kousnout. Hluk vylákal dívku z domu. Stála na prahu a dlaní si clonila oči před paprsky pražícího slunce. Měla na sobě krátkou červenou sukni a přiléhavou černou halenku, zvýrazňující dokonalé proporce opáleného těla. „Máš zpoždění,“ řekla s výčitkou v hlase a ostentativně otočila hlavu do dlouhé chodby, ze které vyšla na zápraží. „Jenom čtvrt hodiny!“ vykřikl a ukazováčkem pravé ruky opsal ve vzduchu kruh. „Je těžké sem trefit. Všude samí kosi, vlaštovky…“ Viditelně ji to pobavilo, protože se na něj znovu podívala a už méně uraženě odvětila: „Když ne ptáci, tak motýli, že? Byl jsi u dědy?“ „Ano. Mockrát ti děkuju za pomoc. Děda…“
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274812
„Není s dědou něco v pořádku? Nelíbil se ti snad?!“ V teatrálním gestu si založila ruce v bok a zároveň začala klepat o dlažbu rudými podpatky. „Ale ne, děda je úžasný! A ty jeho sbírky! Obrovské. Moc mi pomohl. Ani netušíš jak.“ „V tom případě se budeš muset s tím obědem hodně snažit.“ „Taky si myslím. Nastup si!“ „Počkej, musím ještě něco říct Andrzejovi.“ „Andrzejovi?“ zopakoval zaskočeně. „Ano. Svému muži. Přesněji skoro bývalému muži.“ „Skoro bývalému muži?“ S tím pobledlým obličejem a doširoka vyvalenýma očima musel vypadat komicky. „Už rok jsme od sebe. Poprosila jsem Andrzeje, aby se postaral o naše dítě. Máme tříletou holčičku.“ Werens byl tak zaskočen, že ztratil řeč. „Něco není v pořádku?“ zeptala se a pozorně se na něj zadívala. „Ne,“ řekl nakonec. „Všechno je OK. Jen jsi mě trochu zaskočila. Nevěděl jsem, že máš manžela a dítě.“ Werens cítil, jak se mu v hlavě rozblikal rudý maják. Tohle nebylo v plánu. Jistě, letní flirt, příjemný sex, ale manžel a dítě, to už je moc. Rozhodl se, že tuhle známost ukončí co nejrychleji. Rozhodně zároveň s návratem do Varšavy. Ale dnes ještě ne. „Rozvádíme se. Je to pro tebe nějaký problém?“ vytrhla ho Hanna ze zamyšlení. „Lidé se scházejí a rozcházejí. Je špatné, že máme dobrý vztah? Andrzej se postará o Agátku, než se vrátíme… Leda že by oběd už nebyl aktuální…“ „Samozřejmě že je! To je dobře, že dceru vychováváte společně,“ usmál se nuceně. Hanna zmizela uvnitř. Vrátila se za pět minut. „Můžeme jet,“ volala, zatímco sbíhala po kamenných schodech.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274812
„Vezmu tě za město. Uděláme si malý výlet.“ Otevřel dveře na pravé straně a pokynul dívce do auta. „Ale pes ať tu raději zůstane,“ dodal, když zavíral dveře golfu, jehož interiér zároveň s Hanniným nasednutím vyplnila vůně levandule. „Vlastně jo, pes. Jak se má můj rekonvalescent?“ „Ptáš se na psa, kterého jsi mi přivezl?“ „Ano. Na toho, kterého jsem srazil.“ V jeho hlase byl slyšet pocit viny. „Už je to docela dobré, ještě pár dnů…“ „A do útulku?“ „Bohužel.“ Vyjeli. Werens se obratně proplétal krátkými uličkami vilové čtvrti a po chvíli s autem zamířil do centra města, kterým projeli bez jediné zastávky. Vzápětí vyjeli na státní šestnáctku. „Tak řekneš mi konečně, k čemu jsi potřeboval ty informace o motýlech?“ zeptala se Hanna, když míjeli kolonu aut mířících k Velkým jezerům. Měla přívěsy, na nichž byly připevněny docela velké lodě. Werens se chvíli zamýšlel nad odpovědí. „Píšu článek o sérii vražd. V sobotu zabili dalšího člověka, určitě jsi o tom slyšela. Vrah svým obětem strká do úst motýla. Tvůj děda mi pomohl určit jeho druh. Prozradil mi ještě něco, ale zatím o tom nemůžu říct nic konkrétního.“ Dívka mlčela. Werensova slova ji evidentně rozrušila. Dívala se z okna na míhající se žlutá řepková pole, třpytivé vodní plochy, lesnaté pahorky a zelené louky, na nichž se líně pásl dobytek. Nakonec obrátila pohled k Werensovi a řekla: „Všichni o tom mluví. Město zachvátila psychóza. Včera v regionální televizi říkali, že banda výrostků napadla nějakého člověka. Prý se ten nešťastník choval nějak divně a oni usoudili, že je to sériový vrah. Pořádně ho zmlátili. Provinil se jen tím, že
106 Ukázka elektronické knihy