ocitl jen jednou, při svém proslulém setkání s Annou Achmatovovou v roce 1945. Měli jsme výhodu, že jsme bydleli v budově britského velvyslanectví, odkud bylo vidět přes řeku Moskvu na kupole kremelských chrámů. Můj koncert se konal v podivném sále, jinak vyhrazeném pro šachová mistrovství a smuteční slavnosti k uctění hrdinů Sovětského svazu. Isaiah se choval naprosto nenuceně a plynnou ruštinou rozmlouval s lidmi na ulici. V Leningradu jsme všichni bydleli proti koncertnímu sálu, jehož architektura neklamně svědčila o jeho původním účelu – dříve sloužil jako burza. Při snídani se moje vážená přítelkyně Marianne Koch zabrala do hovoru s jakýmsi vousatým Moskvanem a jeho dvanáctiletou dcerou Polinou, klavíristkou, na svůj věk velkým a robustním zázračným dítětem. Když pochopili, kdo jsem, pozvali nás všechny, abychom večer přišli do jejich hotelového pokoje na drink. Protože jsme upřímně toužili poznat lidi, kteří nemají nic společného se státní koncertní agenturou Goskoncert, rozhodli jsme se, že půjdeme. V apartmá nás očekával nejen Polinin otec, nýbrž i učitel jazyků, který vyučoval sovětské obchodníky nejprimitivnější angličtině, dále vytáhlý židovský herec, který se ironicky představil jako Paul Schofield, a noblesně vypadající ředitel místní televize. Náš hostitel, postava jako z Dostojevského Běsů, pronášel nekonečné monology o svých hudebních idolech, například o Gaydnovi a Gorowitzovi, zatímco na stůl přicházely další láhve vína. Poté do místnosti vtrhla Polina, přiběhnuvší ze zkoušky s orchestrem, usedla k příšernému pianinu značky „Krasnyj oktjabr“ (Rudý říjen), a kdykoli se otec ve svém proslovu zmínil o nějaké skladbě, ihned zahrála její začátek. Oznámili nám, že zkouška Bachových koncertů s orchestrem bude zítra pokračovat – nechtěli bychom přijít? Někteří 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274723
z nás, včetně Isaiaha, tam druhého dne skutečně šli. Vyprávěli pak, jak dívčiny silné prsty úspěšně zvládaly všechny předepsané noty, zatímco její otec pochodoval prostřední uličkou sem a tam a divoce gestikuloval. Když došel až k pódiu, něco na Polinu zavolal, což ona s hlavou otočenou k němu kývnutím akceptovala, aniž přerušila hru. Později jsme se dověděli, že ten člověk byl hudební amatér. Jeho přeražený nos prozrazoval jeho pravé povolání: ze syna vychoval boxera. Konec příběhu přišel až po odjezdu manželů Berlinových. Družina kolem Poliny slíbila, že přijdou na můj poslední koncert, ale do salonku pro účinkující se po koncertě nikdo nedostavil. Když jsem potom v hotelu začal balit, ozvalo se náhle zaklepání. Otevřu dveře a vidím Polinu, oblečenou jako baletka v klasické tylové sukýnce, z jedné strany učitel jazyků, z druhé jakási gardedáma, a každý s kytkou v ruce. Abych prý laskavě přijal pozvání k nim. Scéna jako na divadle: tatáž parta lidí jako poprvé a hostitel, už lehce vrávorající, mi slavnostně oznamuje, že díky mně změnil svůj skeptický postoj k Schubertovi. Polina sedí vedle mne, cítím, jak se její sukýnka tiskne k mému boku – a v tu chvíli jsem zpozoroval v koutě kameramana, jenž to celé filmoval. Isaiah měl k lidem stejně vřelý vztah jako k operám. V rozhovoru – ať jako jeho aktivní či pasivní účastník – byl nepřekonatelný. Raději hovořil s lidmi, než psal. Ale v psaní nekrologů byl mistr. Na rozdíl od některých britských novin, které se po smrti velikána rády vyjadřovaly blahosklonně (např. o Maxi Ernstovi: „He was not a very good painter“), hodnotil zesnulého bez povýšenosti. Měl obrovský okruh známých. Isaiah nebyl egocentrik, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274723
druhé lidi bral takové, jací jsou, takříkajíc je ukládal v sobě. Jeho zvědavost byla neukojitelná, jeho kritičnost spíše hravá než zlomyslná. Nejkritičtější byl sám k sobě. Protože nikdy nepůsobil dojmem, že se bere příliš vážně, lidé se před ním neostýchali. Jeho obrovitá paměť se vrhala na informace a uchovávala je do nejmenších podrobností. I když mluvil závratně rychle, bylo vždy jasné, co chce říci. Obsah knihy nebo složitou problematiku dokázal shrnout s jedinečnou virtuozitou. Každou sebedelší větu svých přednášek nebo rozhlasových projevů, pronášených spatra, dovedl k dokonalému konci. Ve filmu Woodyho Allena Zelig byl Isaiah nadšen krátkou sekvencí ze Snu noci svatojánské, kterou ortodoxní Židé kritizují. Miloval humor. Příběhy, anekdoty, vtipy, které vyprávěl, nikdy nebyly dlouhé. Například: „Stravinskij na pohřbu svého učitele Rimského-Korsakova pláče. Korsakovova vdova ho utěšuje: ‚Klid, mladíku, ještě máme Glazunova.‘“ Předsudek, že vtip a hloubka (profundity) se vylučují, Isaiah nesdílel. Měl rád spojení obojího, sám toho byl dobrým příkladem. Byl přesvědčen, že dobrá hudba může být humorná, což někteří filozofové a hudebníci dodnes popírají. Možná je nedostatek smyslu pro humor jistým druhem duševní barvosleposti. (Isaiah miloval oxymórony. Už jsem se zmínil o „morálním šarmu“; jednoho významného akademika nazval „genuin charlatan“, tedy něco jako „nefalšovaný, autentický podvodník“.) Když jsem si v roce 1984 chystal přednášku o humoru v absolutní hudbě, kterou jsem měl pronést v Darwin Lecture Theatre, s nadšením se na její přípravě podílel. Název „Does Classical Music have to be Entirely Serious“� pochází od něho.
100 Ukázka elektronické knihy