Píšete, že když mu váš otec oznámil, že nevěří v Alláha, nehnul váš děda brvou… … a řekl: „Tvůj úděl nebude přesto o nic lehčí než ten můj.“ Byl to velmi moudrý muž, jeho nadhled občas postrádám. Exil mě osobně zachránil, na druhou stranu jsme všichni leccos ztratili. Nemohu myslet v klidu na to, že jsem se nemohla rozloučit s babičkami a dědečky, že už je nikdy neuvidím. Nepokusili jste se domů vrátit třeba jako turisté? Vyjeli jsme z Íránu na turistické pasy v roce 1985 a zažádali o azyl. Jako političtí uprchlíci jsme se pak už vrátit nemohli. A i kdybychom mohli, je jisté, že bych se na hranicích musela zahalit. Nevím, co by mi pak dělalo fyzicky hůř – strach z perzekuce, z vězení, nebo odpor k té hrozné věci na hlavě? To je nejděsivější vzpomínka, občas se mi o tom zdává: jak mi přetahují hadr přes hlavu a já nemůžu dýchat. Dokud se tam budou ženy oblékat do pytlů na odpadky, jak píše Salman Rushdie, nemohu tam jet. Nechci být jako pytel odpadků. Vaši rodiče měli v Íránu dobré postavení, za zdmi svého bytu a hlavně domu prarodičů s velkou zahradou a zahradníkem si žili skoro svobodně, po svém. Nelitují dnes, po třiceti letech, svého odchodu? Jsou v Paříži i oni šťastní? Ve francouzském exilu byli deklasováni, ano, není třeba to zastírat. Otec byl v Íránu ceněný chemik, odborník ve výzkumu, zatímco ve Francii se živil jako prodavač novin na nádraží, pracoval v knihkupectví či jako laborant ve fotoateliéru. Muselo to být pro něj těžké. Ale když jsem se ho na to jednou ptala, pokrčil rameny a vyprávěl mi, jak si šel po nástupu Chomejního koupit v Teheránu knihu, která ho moc zajímala. Vzal ji do ruky, otevřel a zjistil, že každá desátá dvacátá stránka je prázdná. Knihkupec ho ostře sledoval, jistě by ho také udal, kdyby snad otec dal najevo nějak svůj údiv nebo nesouhlas. Knihu si tedy musel koupit, ale doma ji hned zahodil. Nechtěl číst cenzurované texty. „A podívej se teď okolo mě, na ty hromady krásných knih,“ povídá mi o třicet let později v Paříži. „Čtu, co chci!“ Troufám si tvrdit, že otec je šťastný. Vy sama píšete, že jste pocit úlevy a nadšení ze svobody zažila hned v letadle, v němž jste opouštěli Teherán. Když stevardka oznámila, že jste mimo íránský vzdušný prostor, okamžitě jste strhla z hlavy šátek. Dnes se oblékáte a chováte, jak chcete. Cítíte se být bez výhrad Francouzkou? Jsem Francouzka narozená v Íránu. Nemohu na to zapomenout, je to ve mně, byť to stále bolí. Ale miluju Francii. Je to země, kde jsem mohla poznat
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274654
všechnu tu úžasnou literaturu, tisíce knih! Nejen francouzské, ale i anglosaské, ruské! Flaubertova Citová výchova a Tolstého Anna Karenina mi daly strašně moc. A pak třeba Čechovovy Tři sestry! Ale ty jste snad mohla číst i v Íránu, ne? Otec měl celého Čechova v excelentním překladu do perštiny. Samozřejmě, zvláště za Rezy Pahlavího se ruské knihy tiskly ve velkých nákladech, ale já mám už Čechova spojeného s francouzštinou a za to svou druhou zemi miluju. Je to iracionální, já vím. A paradoxní, když si o těch knihách s otcem povídám a vím, že je četl persky. Ale jelikož je to skvělý a moudrý muž, minulý rok se rozhodl, že bude studovat ruštinu, aby si ty knížky mohl přečíst v originále. To je úžasné, baví mě, jak jsme svobodní. Jak nemusíme nic zdůvodňovat, prostě to uděláme. Otec říká, že jsme se stali Francouzi při čtení Honoré de Balzaka. V jeho knihách je napsáno, co je to být Francouzem, jaké to má nedostatky i klady. To je síla románu, literatury! Má to jediný háček… Já vím, lidi stále méně čtou a už vůbec pak nečtou Balzaka. Ale přesto je to úžasné. Uživíte se ve Francii psaním? Píšu teď další knihu, román, ale také články pro francouzské a zahraniční magazíny. Jinak to nejde. Nechci být majitelkou nemovitostí, nechci podnikat, nechci se vdávat a mít děti. Za takových podmínek mohu psát knížky i články do novin, vydělané peníze mi stačí. Proč nechcete mít děti? Důvodů je několik. Za prvé: jsem sama a jsem sama ráda. Za druhé: starost o děti mě nijak neláká. Když se ráno vzbudím, kladu si otázku, co budu dělat. Mám chuť si číst, jít se projít, přemýšlet, potkat se s přáteli, nebo psát? To obvykle řeším. A vím, že vůbec nemám chuť se starat o jiné. Nechci prorokovat, ale tenhle váš stav se ještě může změnit. Většina žen to okolo čtyřicítky začne řešit. Biologické hodiny. Já vím. Možná budu jednou litovat. Znám spoustu žen, které mají děti a píšou dobré knihy, ale já to takhle nechci. Moje obrácení se k textu je absolutní. Chci se na to plně soustředit. A když už bych snad
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274654
v budoucnu zatoužila se o někoho druhého starat, budu volit spíše adopci. Ale teď si přijdu víc užitečná, když jsem absolutně svobodná. Milujete Francii jako svobodomyslné prostředí, ale ona se už dost změnila, zvláště po útocích na Charlie Hebdo, na Bataclan. Nebo ne? Charlie Hebdo! První knížku, respektive komiks, který jsem přečetla ve francouzštině, ilustroval Jean Cabut. A oni ho zabili! Chlápka, který nás všechny bavil, děti i dospělé, dovedl se vysmát feministce i papežovi (a tomu stokrát častěji než Alláhovi) a sám sobě. Byl svobodný, nezávislý. Proto ho zabili. Otec ten večer plakal. Jako kdybychom se měli vrátit do Íránu. Píšete, že už 11. září 2001 vás, coby imigrantku z muslimské země, postavilo do nečekaných situací. Tehdy jsem se rozešla s blonďákem z buržoazního šestého pařížského obvodu, protože jsem mu připadala jako moc velká muslimka. A ztratila jsem přítelkyni původem z Alžíru, která po 11. září oblékla šátek, začala uvažovat o návratu do vlasti svých předků a já jí připadala moc francouzská. Když 21. dubna 2002 málem vyhrál Le Pen, zase se něco změnilo. Uvědomili jsme si, že levicové strany neplní své poslání, nebojují proti totalismu v jakékoliv podobě, ale utápějí se ve vlastních šarvátkách, až to málem vyhrál fašista. Ta vlna nevole proti němu byla ale zase očistná. Dnes, po Charlie Hebdo a Bataclanu a Les Halles, nepociťuju, že by se někdo na mě díval skrz prsty. Lidé už nejsou tak hloupí, aby všechny muslimy žijící ve Francii považovali za potenciální bojovníky za islám. Vždyť prvními oběťmi islamistů byli muslimové v zemích, jež kdysi byly francouzskými koloniemi… O tom všem teď ve Francii hodně mluvíme, řekla bych, že se úměrně k radikalizaci islamistů také radikalizujeme. Každý, kdo jenom trochu přemýšlí, má své téma a za ně je ochoten se i porvat. Já určitě. Jestliže správně chápu, vaše téma je absolutní rovnost mezi mužem a ženou. Promiňte, ale je vůbec něco takové možné? Nalijme si čistého vína. Budu se vždycky zasazovat nejen za to, aby odhalená žena v arabském světě nebyla označována za kurvu, ale třeba i za to, aby ženy na vysokých manažerských postech v Evropě byly stejně ohodnoceny jako muži nebo aby začínající absolventi univerzit měli stejné šance. Můžeme sami měnit svět kolem nás, žijeme přece v demokracii. To islamisté chtějí měnit člověka!
100
Ukázka elektronické knihy