96 Možná jde o ten velký romantický sen o znovuustavení Bohů, návrat romantické vize Shelleyho, svým způsobem Heineho, svým způsobem Nietzscheho, o světě v němž je vše psychologické, protože vše je metaforické a mytické.“ (Hillman, Shamdasani, 2014, s. 213) Pojmový jazyk, který vytvořila freudovská psychologie, ve skutečnosti nevypovídá o podstatě duše, nýbrž zasahuje a formuje nevědomý materiál. Hillman se tedy obrací k estetice, která dokáže lépe než vědecký pojmový aparát vyjadřovat aspekty duše. Hillmanův odklon od centralizace psýché v podobě směřování k celosti, který Jung popsal jako bytostné Já, představuje záměr zaměřit se na mnohoznačnost obrazu, který není pokřiven intelektuálním výkladem. Tento fenomenologický přístup k obrazu se mi jeví jako zajímavý pokus přiblížit se ještě více k porozumění výtvorům duše.
C. G. Jung, umění a arteterapie – terapeutické aspekty symbolu
C. G. Jung a moderní umění „Navzdory skutečnosti vydání Jungovy monumentální práce, která vykresluje obrazy a imaginace v Červené knize (2009), vztah umění, umělců, arteterapeutů a jungovských studií, je matoucí a složitý.“ (Rowland, 2014, s. 81–93)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274569
97 Podle S. Rowlandové77 (2014) Jung vytvořil teorii imaginace, která přesahuje disciplinární, mýtické a individuální hranice: spíše se jedná o ideu radikálního přehodnocení duše, jak se projevuje v čase a prostoru. Jung svým dílem nevytvořil podmínky pro ideální návaznost mezi svým pojetím analytické psychologie a soudobé estetiky a umění. Dokonce i mnozí umělci inspirováni Jungovými myšlenkami o společné neosobní sféře jako zdroje umělecké imaginace nepřijali priority jungovsky orientovaných arteterapeutů.78 Jeden z možných důvodů tohoto rozporu může být Jungův spis o psychologii umění Picassa. „Zabývám se skoro dvacet let psychologií obrazového znázornění duševních procesů, a jsem proto s to pohlížet na Picassovy obrazy profesionálně. Na základě své zkušenosti mohu čtenáře ujistit, že Picasso vyjadřuje duševní problematiku – pokud se projevuje v jeho díle – která je naprosto analogická problematice mých pacientů.“ (Jung, 1994, s. 131) Jung v Picassových motivech79 odhalil obrazy, které nepocházejí z vnějšího světa vědomého, nýbrž z lidského nitra, z jeho nevědomí. „Všechny obrazově znázorněné procesy a vlivy duševního pozadí jsou v protikladu k předmětnému neboli ,vědomému‘ znázornění symbolické, to znamená, naznačují přibližně a jak nejlépe možno nějaký smysl, který je zprvu neznámý. S ohledem na tuto skutečnost je také zcela nemožné, aby se v izolovaném jednotlivém případě něco konstatovalo s jistotou. 77 Susan Rowlandová je předsedkyní humanitních studií v Kalifornii na Pacific Graduate Institute. Je autorkou mnoha knih o Jungovi, zejména Psyche and the Arts (2008), Jung and the Humanities (2010). Remembering Dionysus: Revisioning psychology and literature in C. G. Jung and James Hillman (2016). 78 Jungova Červená kniha byla důležitým mezníkem pro proud amerických arteterapeutů, kteří začali používat výtvarné vyjadřování jako vhodnou psychoterapeutickou metodu. Tito terapeuti vytvořili přístup tzv. psychodynamické arteterapie: Judith A. Rubin, Lyddiatt, 1971, Chodorow, 1997, Allen, 1995, 2005; Kapitan, 2003; McNiff, 1995, Wysuph, 1970, Stevens, 1986, Michael Edwards. 79 Viz William A. Sikes: The Psychological Roots of Modernism: Picasso and Jung, 2014.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274569
98 Máme jen pocit cizoty a matoucí, nepoznatelné směsi.“ (Jung, 1994, s. 132) Smysl takových obrazů můžeme podle Junga více pochopit, když metodou amplifikace nalezneme analogické motivy a obrazy. Jung si povšiml podobnosti Picassových motivů se schizofrenními motivy, které vykazovaly bezcitovost, rozervanost, lomové linie a obecně neharmonické a nejednotící charakteristiky. Druhým dílem, které Junga zajímalo z psychologického hlediska, byl Odysseus, román Jamese Joyce z roku 1922, jenž Jung začal číst na popud jednoho nakladatele. Toto velmi obtížné a rozsáhlé dílo, které na 735 stranách popisuje průběh jednoho všedního dne 16. června 1904 v Dublinu, jenž prožívá hlavní postava románu Ulysses. Děj této nesmírně spletité a zamotané knihy začíná v prázdnotě a v prázdnotě končí. Junga překvapil nedostatek děje, celkové pointy a obecně rysy nicotnosti a monotónnosti, kterými toto dílo oplývá. Jung unavenými slovy popisuje, jak s vypětím sil dorazil na sto třicátou pátou stránku a usnul a zkusil číst knihu odzadu, ale jak poznamenal: „knihu lze číst i pozpátku, neboť v ní není žádné ,kupředu‘ a žádné ,zpět‘, žádné ,nahoře‘ a žádné ,dole‘.“ (Jung, 1994, s. 77.) Jung popsal charakter díla také např. jako útrobní myšlení, ve kterém splývá objektivní a subjektivní, vnější a vnitřní svět hlavní postavy, která je omezena na pouhé vnímání. Ulysses však přesto vykazoval známky určité tendence: „Ulysses je chorobný produkt právě tak málo jako celé moderní umění. Je v nejhlubším smyslu ,kubistický‘ tím, že rozrušuje obraz skutečnosti a rozpouští jej v nepřehledně komplikované ploše obrazu, jehož základním tónem je zádumčivost abstraktní věčnosti.“ (Jung, 1994, s. 131)
Ukázka elektronické knihy