JENNI FLETCHEROVÁ
„Ano.“ Jeho reakce ji zřejmě zmátla. „Matka o nich měla knihu. Jako malá jsem si prohlížela obrázky. Odjakživa jsem se tam chtěla podívat.“ „Hm.“ Nevěděl, co si o tom má myslet. „Nejspíš jste o mně opravdu slyšela velmi zajímavé historky, slečno Harperová. Odjakživa jsem si lichotil, že jsem přitažlivější než drolící se kámen.“ „Tak jsem to nemyslela. Nejde o samotné hradby – spíš o tu představu. Svobodu dělat něco, co chci. To potřebuju, svobodu.“ „Svobodu.“ Zamyšleně to slovo zopakoval. Jak málo jí měla, když byla ochotná kvůli ní tolik riskovat? Ve vzpomínkách se vrátil k jejich prvnímu setkání, kdy ho napadlo, že vyrůstala ve věži – v pohádkovém vězení, které se podobalo tomu, do jakého ji zavřel včera večer. Jaká ironie, že jí vzal to jediné, po čem toužila. Ale možná ještě není pozdě. Zdálo se, že jeho omluvu přijala, a vycházeli spolu líp než včera. Od rána se zatím nevyjádřila, že ho nenávidí – to byl pokrok –, a to, co jí řekl, myslel vážně. I když by se mu její peníze hodily, přál si i to, aby byla spokojená. Z nějakého důvodu mu to teď připadalo mimořádně důležité. Možná ještě dokáže jejich vztah napravit a přesvědčit ji, aby si ho přece jen vzala… „Co kdybych vás nejdřív provedl po našem sídle? Taky tu máme moc pěkné hradby.“ Věnoval jí okouzlující úsměv, který jen málokdy nepřesvědčil ženu, aby udělala, co chtěl. Ale zdálo se, že se slečna Harperová víc zajímá o snídani. „Hm.“ Byla tak zabraná do toho, aby si namazala na topinku další vrstvu marmelády, že mu nevěnovala pozornost. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274290
POCHYBNÁ ZÁVĚŤ
„Dobře.“ Zkusil to znovu. „Chcete se porozhlédnout po sídle, když už jsme tu spolu zapadali sněhem?“ „Ráda.“ Konečně zvedla hlavu. „Ale jen dokud neroztaje sníh. Potom odjíždím.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274290
ŠESTÁ KAPITOLA „Neberete to až moc z gruntu?“ Lance sebou trhl, když mu ostří přejelo přes tvář. Martin zabručel, ale jeho ruka nezaváhala. „Potřebujete i ostříhat.“ „Na to nemáme čas.“ Následovalo další zabručení. „Měl byste se alespoň pokusit vypadat jako džentlmen, když už se tak nechováte. Jinak se v životě neoženíte.“ Lance překvapeně zamrkal. Jeho zamlklý sluha obvykle netrousil poznámky o pánově vzhledu nebo chování, ať už byly jakkoliv nevhodné. „Stejně pochybuju, že ji přesvědčím, aby si mě vzala. Zřejmě jsem přišel o osobní kouzlo. Má výhrady proti mně, ne proti mé noze.“ Přesto v něm to vědomí vyvolalo překvapivě optimistický pocit. Myšlenka, že se jí příčí jeho poraněná končetina, ho sice rozzuřila, ale urážka jeho povahy se ho nedotkla tolik ani z poloviny. Tentokrát její výhrady bezvýhradně chápal. Teď, když ji přestal obviňovat z toho, co se stalo v minulosti, dokonce začal na jejich situaci nahlížet z její perspektivy. Už se na ni nezlobil. Právě naopak, po rozhovoru u snídaně se ho zmocnil zvláštní pocit, že se sblížili. Přesto měl Martin zřejmě pravdu. Jestli chce, aby
Ukázka elektronické knihy