Popielski právě odbočoval do Zadvořanské. Po levé straně minul jednu příčnou ulici, a když docházel ke druhé, ke Grunwaldské, uviděl velký sběh lidu. Lidé stáli v proluce mezi domy číslo 17 a 19, která vedla na dvorek plný nádob na odpadky. Tam však neměli přístup, poněvadž před smetištěm stáli tři uniformovaní policisté. Z Grunwaldské bránila přístupu na dvorek vysoká zeď se železnou brankou, kterou hlídal pouze jeden strážce zákona. Popielski se pokusil vběhnout na dvorek rovnou ze Zadvořanské. Policista ve stejnokroji se dvěma prýmky a arabskou šestkou na límci přibíhajícího muže zadržel. „Kampak?!“ rozkřikl se okrskář. „Sem se nesmí! Pryč odtud!“ „Musím identifikovat mrtvolu,“ sklonil se Popielski s rukama opřenýma o kolena a vydával ze sebe sípění prokouřených plic. „Marš odtud!“ ztrácel trpělivost policista. „Strážníku Henryku Kowalski ze VI. komisariátu!“ povedlo se nakonec zachrčet Popielskému. „Já znám vás a vy znáte mne! Podívejte se na mě! Na moji pleš!“ Strážník Kowalski otevřel ústa a zalapal po dechu. Beze slova ukázal Popielskému na bránu, ze které právě vycházel doktor Pidhirny. „Za kontejnerem na dvorku,“ oznámil mu lékař s nezměrným údivem v očích. Popielski mu poděkoval kývnutím hlavy a vběhl na dvorek. U kontejneru stál furgon z Ústavu soudního lékařství. Popielski se protlačil mezi rozložitými zády dvou sanitářů a poklekl u nohou těla nacpaného do mezery mezi kontejnerem a stěnou domu číslo 19. Strhl plachtu a podíval se. Spatřil štíhlou nohu s nalakovanými nehty, stehno v punčoše a poprsí mladé ženy. Opřel se o stěnu a zavřel oči. Ale to nepomohlo. Stále viděl zvláštní pouta spojující nohy, šíji a ruce, jazyk přikousnutý v zubech, promodralý pruh viditelný pod tlustým, chlupatým provazem, nesčetné pihy pokrývající celé tělo a kudrnaté zrzavé vlasy, rozprostřené ve vstupu do kontejneru. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274162
II. Než se Popielski ujal povinností policejního znalce, uplynulo několik dnů, které potřeboval na zavedení změn v dosavadním životě. Nejdříve se musel jakžtakž uzdravit, v první řadě vyléčit rány na zádech alespoň natolik, aby mohl žít bez morfia a relativně bezbolestně chodit. K radostnému údivu doktora Buraczyńského, který mu denně vyměňoval obvazy, to postupovalo velmi rychle. Po třinácti dnech od bestiálního zbití lékař vyměnil bandáže, jež dosud obalovaly celý trup raněného, za plátěné čtverce, které mu obden lepil náplastmi na ramena a hýždě. Třebaže zlomený nos, z něhož doktor už vytáhl tampony, pronikavě zabolel při každém doteku, Popielski cítil, že se mu vrací zdraví. Aby byl ten návrat pokud možno úplný a změny příznivé, musel urychleně vydělat značnou peněžní sumu na zalátání díry v domácím rozpočtu, zaviněné léčením, pijatikami, cestou do Stratynu, a především ukončením soukromého doučování. Naději na finanční obrození mu dávala Zarembova rada, aby nabídl své detektivní služby synovi Luby Bajdykové. V této chvíli to ostatně byla jediná možná aktivita, poněvadž vyšetřování vraždy rusovlasé ženy ustrnulo na mrtvém bodě ze dvou důvodů – za prvé nebylo v posledních dvou dnech nahlášeno žádné zmizení a nikdo nedokázal identifikovat mrtvou, za druhé profesor Kuryłowicz i rabín Schatzker několik dnů otáleli, každý z jiných příčin, s překladem nového hebrejského nápisu, který byl v den vraždy doručen Kocowskému. Vzhledem k tomu Popielskému nezbývalo nic jiného než se vydat do ostré zatáčky Sobińského ulice, kde stála moderní vila strojního 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274162
a báňského inženýra Mikołaje Bajdyka. Soukromý detektiv in spe24 si telefonicky domluvil návštěvu a dostavil se na ni v první květnovou neděli přesně v deset hodin ráno. Inženýr Bajdyk strávil posledních patnáct let na ropných polích v Texasu a v průběhu těch let se dostal do styku s tak podivuhodnými personami – hledači pokladů, zlatokopy, nájemnými zabijáky, indiány v péřových čelenkách a černochy hrajícími na všemožné hudební nástroje –, že Popielského tvář, skrytá pod velkým kloboukem a ozdobená velkými tmavými brýlemi, žlutomodrými podlitinami a zlomeným nosem, na něj neučinila obzvláštní dojem. Inženýr, který odpracoval tolik let ve špíně ropovodů, se oblékal nedbale a pojem elegance byl pro něj absolutně cizí, tudíž si ani nevšiml, že oděv jeho návštěvníka vypadá, jako by teprve vyšel zpod krejčovské jehly. Když teď Popielski seděl v jeho pracovně, připomínal si pasáže lékařské zprávy o Lubě Bajdykové a dospěl k závěru, že zanedbaný oděv a celkově špinavé prostředí bylo zřejmě charakteristickým rysem této rodiny, přestože matku a syna oddělovala finanční propast. Zánovní citroën stojící ve vjezdu k domu byl tu a tam potřísněn zaschlými ptačími výkaly. V malebném prostředí mezi stromy a kvetoucími keři postavená vila byla přeplněna těžkou zatuchlinou a zastaralou špínou. Očividně zde nebylo zaměstnáváno služebnictvo, protože se všude povalovalo množství starých bot, částí oblečení a talířů. Blízko pravdy mohla být i Popielského domněnka, že tento osamělým vdovcem obývaný dům ožívá až v noci, kdy je v něm slyšet pištění krys a namísto koberců pokrývají podlahy roje švábů. Domácí pán měl na sobě umazanou zástěru, kalhoty s otrhanými nohavicemi, z nichž lezly nitě, a boty, které se už dlouho, leč nadarmo dožadovaly krému. Na psacím stole se vršily nákresy na pauzovacím papíru a matematické výpočty. S ohledem na svůj zlomený nos dýchal Popielski ústy, což podle něj 24 In spe – v budoucnu, nastávající (latinsky). (Pozn. překl.)
102
Ukázka elektronické knihy