/ 98 / pracovník Masaryka Václav Bouček.193 Učinil tak v reakci na spíše vyčkávací politiku vlády v této otázce a na preferenci ústavního výboru věnovat se jen dílčím otázkám. Spolu s poslancem socialistické strany Janem Slavíčkem a dalšími především levicovými politiky194 předložil 20. března 1919 návrh, „aby vydán byl zákon ústavní“. Jejich text byl parlamentu předložen jako tisk č. 671 a přikázán ústavnímu výboru.195 Jednalo se o poměrně stručný návrh, který byl výrazným rozchodem s dosavadní rakouskou ústavní tradicí, nicméně navazoval na diskuse v Národním výboru i na prozatímní ústavu a na dosavadní debaty o její novelizaci. L. Vojáček však upozorňuje, že jeho základ může pocházet ještě z doby před vlastním prohlášením československé nezávislosti a následně byl upraven jen minimálně. Návrh rozebral již Z. Tobolka, jinak ale zůstával dlouho ve stínu zájmu autorů píšících o ústavní listině z roku 1920.196 První dvě části Boučkova návrhu pojednávaly společně o moci zákonodárné a moci vládní a výkonné. Moc zákonodárnou svěřoval návrh „lidu, který ji vykonává za účasti poslanecké sněmovny“. Bouček sice předpokládal jednokomorový parlament, avšak doplněný poradním sborem s významnými pravomocemi. Sněmovna poslanecká měla mít 250 členů, zvolených podle všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího a na základě zásady poměrného zastoupení. Volební právo mělo být přiznáno každému státnímu občanu „bez rozdílu pohlaví, který má československé státní občanství aspoň 3 léta, dosáhl 21. roku věku svého a nebyl rozsudkem soudním volebního práva zbaven“. Pasivní volební právo pak bylo navrhováno od 30 let věku a pro sněmovnu navrhoval Bouček čtyřleté volební období. Zmíněný poradní sbor měl zejména za úkol po věcné stránce kontrolovat a korigovat projednávané zákonodárství. Skládal by se z obou prezidentů nejvyšších soudů, rektorů a děkanů vysokých škol, předsedů zemědělských rad, obchodních, dělnických, živnostenských, K jeho osobnosti viz L. Vojáček: Václav Bouček a geneze jeho návrhu československé ústavy, s. 50–51. 194 Byli mezi nimi zejména socialističtí poslanci Uhlíř, Sladký, Freiman, Veverka, Landová-Štychová, Veselý, Skorkovský, Hrizbyl, Krouský, Tučný, Špatný, Kopeček, Bartošek, Holejšovský, Šáda, Hrouda, Zeminová, Neumann a Franke. 195 Zasedání Národního shromáždění československého r. 1919, tisk 671. 196 Z. V. Tobolka: Jak vznikla ústava Československé republiky z roku 1920, s. 8. 193
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274115
/ 99 / advokátních, lékařských a inženýrských komor a komor notářských v Praze, Brně, úrazových pojišťoven a nemocenských pokladen, které měly více než 5000 členů. Poradní sbor měl ve stanovené lhůtě nebo do jednoho měsíce ode dne, „kdy mu osnova poslaneckou sněmovnou usnesená byla dodána“, buď s osnovou projevit souhlas, anebo dát „poslanecké sněmovně radu, jak ji změniti“. Pokud by se nevyjádřil včas, mělo se za to, že vyjádřil souhlas. Přijala-li sněmovna radu jen částečně, náleželo „poradnímu sboru, aby se znovu o osnově usnesl“. V případě, že i poté sněmovna s radou poradního sboru nesouhlasila, byl návrh zákona spolu s navrženými změnami předložen vládou (státní radou) „voličstvu k rozhodnutí“. Se zřejmou inspirací ve Švýcarsku Boučkův návrh také stanovil, kdy zákonodárnou moc vykonával lid přímo. Obligatorně to bylo v případě všech změn zákonů ústavních nebo jejich doplnění a všech zákonů, „kde sněmovna poslanecká nepřijala odchylné rady svého poradního sboru“. Ke změně nebo doplnění zákonů ústavních bylo navíc zapotřebí dosažení dvoutřetinové většiny hlasujících. Nejméně 200 000 voličů navíc mohlo navrhnout referendum i o dalších zákonech navrhovaných státní radou (tj. nevyhrazených ústavou obligatornímu „rozhodnutí národa“) a půl milionu voličů pak mohlo navrhnout, aby referendum rozhodlo, zda má být změněn některý zákon nebo vydán zákon nový, přičemž souhlasila-li poslanecká sněmovna s návrhem, mohla buď vypracovat osnovu sama, nebo ji dát vypracovat státní radě. Referendem (pro podání návrhu požadoval Bouček půl milionu voličů) pak bylo možné rozhodnout i o zkrácení volebního období sněmovny a předčasných volbách. Bouček rozlišoval ústavní a běžné zákony a ke změně ústavních zákonů vyžadoval přítomnost dvou třetin poslanců a poté i kvalifikovanou dvoutřetinovou většinu. Moc vládní a výkonná měla být svěřena státní radě, volené sněmovnou. Měla mít předsedu a 10 přísedících státních radů. Návrh tedy nepočítal s prezidentem republiky, neboť předseda státní rady měl postavení hlavy státu: zastupoval stát navenek, byl nejvyšším velitelem vojska, přijímal vyslance, vyhlašoval zákony. Zároveň ale svolával státní radu a předsedal jí. Svolával také poslaneckou sněmovnu a její poradní sbor. Na základě usnesení poslanecké sněmovny vypovídal válku a předkládal jí sjednaný mír ke schválení. Předseda státní rady
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274115
/ 100 / měl možnost jmenovat svého náměstka, který jej zastupoval, „když sám úřadu svého nemůže vykonávati, a při úmrtí na dobu, dokud nebude zvolen předseda nový“. Státní rada úřadovala i po rozpuštění sněmovny, dokud nebyla zvolena nová. Oproti prozatímní ústavě obsahoval návrh ve své III. části relativně podrobná ustanovení o všeobecných právech občanů. Právě zde Bouček využil návrh předložený a projednávaný již Národním výborem,197 o čemž svědčí jak obsah, tak i některé doslovně převzaté formulace. Tuto tezi nejnověji právě ve vztahu k návrhu z března 1919 podpořil i profesor L. Vojáček, který zároveň vyslovil názor, že Bouček mohl původní verzi vypracovat dokonce ještě před 28. říjnem 1918.198 Nicméně je zřejmé, že předloha projednávaná Národním výborem byla jen jedním, byť převládajícím podkladem, protože Boučkův návrh reflektoval i následné diskuse v ústavním výboru. Boučkův a Slavíčkův nový návrh vycházel z teorie jednotného státního občanství pro celý stát a vylučoval dvojí státní občanství. Podpora návrhu ze strany politiků levicových stran se projevila i v kombinaci klasických politických občanských práv s právy sociálními. Všem občanům státním, i pokud nebyli příslušníky československého národa, měla totiž ústava zaručit „naprostou svobodu osobní, úplnou rovnost před zákonem, právo na práci a zaopatření při nezpůsobilosti k ní“. Účast Theodora Bartoška v týmu předkladatelů signalizovala, že i tento návrh socialistických stran bude založen na požadavku radikální odluky státu a církví. Návrh totiž doslovně obsahoval i toto prohlášení: „Církve a stát jsou od sebe odděleny. Český stát [sic!] zabezpečuje svým občanům právo, volně vykonávati náboženské obřady.“ Všechna náboženská vyznání měla být před zákonem „na roveň postavena“. Vlastní odluka byla vyjádřena i požadavkem, aby péče o náboženskou výchovu a vydržování „služebníků církví a kostelů“ byla „věcí církví a náboženských společností“. Některá náboženství mohla být státní radou zakázána, odporovala-li veřejné mravnosti. Návrh doslova říkal: „ustanovení náboženská, příčící se dobrým mravům nebo přirozenosti lidské, jsou pro obor práva neplatná a nezávazná“. Nikdo také neměl být nucen příslušet k některé církvi nebo vyznávat nějaké náboženství. J. Kuklík: Příprava a přijetí prozatímní ústavy, s. 81. L. Vojáček: Václav Bouček a geneze jeho návrhu československé ústavy, s. 55–57.
197 198
Ukázka elektronické knihy