kde krásná Nataša potká Andreje Bolkonského; na literární plesové sezoně v Moskvě byla víc než doma, hltala jednu knížku za druhou, navštívila víc pařížských literárních salonů než pan Swan, tam byl zas doma Marcel Proust, a rozmazlená svojí čtenářskou průpravou si představovala bůhvíco. Bůhvíco mělo průsvitné uši, zpocené ruce, na krku znamínko a odpuzovalo ji něčím žabím, jídlo bylo studené, hudba hlučná a v tanečním sále byl průvan. Ráno byla seznámena s babiččiným plesovým životem. Když byla mladá, chodilo se prý na plesy jinak. Jednou byla i na maškarním, svému snoubenci ale řekla, že nepůjde, a tak byl nakonec o půlnoci tuze překvapený, když v tajemné Šeherezádě, se kterou tancoval, poznal svoji, dnes jejich babičku Jolanku! Snoubenec, děda, byl vynikající tanečník, vysoký a krásný muž, moc si však s babičkou nezatancoval, narodila se jim dcera, přišla válka, potom další dcera a na konci války padl ve Slovenském národním povstání. Máminy plesové zkušenosti byly o něco bohatší, plesy zdravotnických pracovníků, modranských keramikářů, požárníků, myslivců, kde táta občas hrával, o půlnoci tombola. Nezáviděla ani jedné, možná tak Nataši, víc samozřejmě té filmové, a to hlavně Vjačeslava Ticho98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274082
nova alias Andreje Bolkonského — bez něho a bez Belmonda ji na další ples nenalákal už nikdo. Plesová sezona skončila, chodila na gymnázium, trápila se s fyzikou, chemií, technickým kreslením a deskriptivou, do elektroniky vyráběla zvonek, který i svítil, jednoduchý elektrický obvod, nákres, a nebude reparát, vyráběli jí ho pacienti u mámy v psychiatrické léčebně, mašinu udělali za pár hodin, ona si ale třikrát týdně musela jít vyslechnout, k čemu mašinka slouží, jak ji vyrobili, a naučit se to nazpaměť. Reparát nebyl, stalo se něco horšího. Ten s těma průsvitnýma ušima si to nerozmyslel a začal za ní chodit. Stával před vchodem a vždycky řekl: — Počkej, chci se tě na něco zeptat. — Já jsem ti odpověděla na plese, utíkala před ním, zazděná za hradbami svých veselých kamarádek. — Já ti chci něco vysvětlit. — Nemusíš, já vím. — Nevíš. — Vím, spěchám. Běžela s děvčaty do školy, až se jí prášilo za patami. Jednou večer ho potkala, když šla cestou od kamarádky, opřel se o vchodové dveře, aby nemohla utéct. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274082
— Tak co? zeptal se. — Tak nic. Dali se do řeči, vyprávěl, jak se bál, že s ním nebude chtít tancovat, a nakonec se tak hloupě spletl, a že by ji měl vyzvat k tanci. Asi čtyřikrát ji rozesmál. Studoval elektrotechniku. Řekla mu, jak vyráběla zvonek se svítící diodou, a nakreslila mu obvod zvonku hůlkou na chodník. — Jestli chceš, udělám ti takový, abys měla jeden doma na památku. Její vynález zkázy zůstal ve školní vitríně spolu s poplašňáky a dalšími komplikovanými a nepoužitelnými přístroji. Dodržel slovo a za dva dny ji čekal před domem i s mašinkou. Dioda zelenkavě blikala. Vzala dárek a utíkala domů. Čas od času si večer před vchodem povídali, někdy souhlasila, vzala pudlíka Tedynka a šli se projít do parku. Tedyn ustavičně utíkal a oni ho naháněli. Když ho potkala s kamarádkami, ani ho nepozdravila. — Tam je ten ušatý z plesu! — Vidím, ať je! — Něco ti chci říct! — Já to nechci slyšet! držela s děvčaty krok. Večer se smáli v parku na lavičce. 100 Ukázka elektronické knihy