4
Kurtz a Litvak navštívili Neda Quilleyho v jeho kanceláři v Soho za mlžného deštivého pátečního dne v poledne – společenská návštěva za účelem obchodního jednání –, sotva se dozvěděli, že představení Josef–Charlie míří na scénu. Ocitali se už na pokraji zoufalství: od bomby v Leydenu jim Gavron krákavě funěl za krk každou hodinu každého dne; v duchu neslyšeli nic jiného než nemilosrdné tikání Kurtzových omlácených hodinek. Přesto navenek působili jako dva typičtí, uctiví, navzájem zcela odlišní středoevropští Američané v promáčených nových pláštích od Burberryho, jeden podsaditý s ráznou valivou chůzí trochu připomínající námořního kapitána, druhý vyčouhlý, mladý a poněkud úlisný, s potutelným úsměvem univerzitního profesora. Představili se jako Gold a Karman z GK Creations, Incorporated, a jejich dopisní papír, spěšně natištěný jako důkaz, se pyšnil modrozlatým monogramem připomínajícím sponu do kravaty ze třicátých let. Schůzku si s jednou z dam od Neda Quilleyho osobně domluvili, zdánlivě z New Yorku, ale ve skutečnosti z velvyslanectví, a dorazili na minutu přesně jako dychtiví podnikatelé v oblasti showbyznysu, k nimž měli ve skutečnosti hodně daleko. „Jsme Gold a Karman,“ řekl Kurtz paní Longmoreové, senilní recepční Neda Quilleyho, přesně za dvě minuty dvanáct, kdy na dámu nakráčel rovnou z ulice. „Máme ve dvanáct hodin schůzku s panem Quilleym. Děkuji vám – ne, má drahá paní, my postojíme. Nemluvili jsme náhodou s vámi, má drahá?“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274057
To opravdu ne, řekla paní Longmoreová tónem, jako by se snažila uklidnit párek šílenců. Schůzky má na starosti zcela jiná osoba, paní Ellisová. „Zajisté, má drahá,“ přikývl Kurtz, nevyveden z míry. Tak v podobných případech často operovali: poněkud předpisově, kdy rozložitý Kurtz udával rytmus a štíhlý Litvak mu se svým potutelným doutnajícím úsměvem tiše přizvukoval přes rameno. Schody do kanceláří Neda Quilleyho byly strmé a holé a za těch padesát let, co paní Longmoreová seděla na své židli, američtí gentlemani o nich většinou prohodili nějakou tu sarkastickou poznámku a na odpočívadle se zastavovali, aby nabrali dech. Tihle dva, jak je sledovala svým okýnkem, vyklusali po schodech a zmizeli jí z očí, jako by nikdy neviděli výtah. To musí být tím běháním, pomyslela si a vrátila se k pletení při čtyřech librách za hodinu. Neprovozují oni to teď v tom New Yorku všichni? Běhají kolem Central Parku, chudáci, a vyhýbají se zvrhlíkům a psům. Doslechla se, že prý jich na to hodně umírá. „Pane, jsme Gold a Karman,“ opakoval opět Kurtz, když jim drobný Ned Quilley celý rozzářený otevřel dveře. „Já jsem Gold.“ A jeho mohutná pravice přistála v ručce nebohého starého Neda, než vůbec dostal šanci ji podat. „Pane Quilley… Nede… je pro nás nesmírná čest vás poznat. Máte v branži skvělou pověst, opravdu skvělou.“ „A já jsem Karman, pane,“ vysvětloval důvěrně, tiše a stejně uctivě Litvak, nahlížeje Kurtzovi přes rameno. Litvak ovšem nepatřil mezi podavače rukou: Kurtz to vyřídil za oba. „Ale můj drahý pane,“ namítal Ned svým omluvným staromileckým šarmem, „božínku, poctěn jsem přece já, ne vy!“ A vedl je k vysokému vysouvacímu oknu, legendárnímu Quilleyho Oknu z dob jeho otce, kde, jak se tradovalo, člověk seděl, hleděl na tržiště v Soho, nasával sherry starého Quilleyho, sledoval, jak kolem prochází svět, a dojednával pěkné kšeftíky pro starého Quilleyho a jeho klienty. Ned Quilley byl totiž ve dvaašedesáti stále ještě synem svého otce.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274057
Nežádal nic jiného, než aby příjemný způsob života zavedený otcem stále pokračoval. Bělovlasý pán s jemnou duší si potrpěl na elegantní oblečení, jak to u lidí kolem divadla bývá, měl růžové tváře, lehce šilhal a působil rozrušeně a poněkud mimo. „Na šlapky je příliš mokro, obávám se,“ prohlásil a odvážně mávl elegantní ručkou k oknu. Podle Nedova názoru šlo v životě především o bezstarostnost. „Tuto roční dobu se jich tu pravidelně vyskytuje slušné množství. Velké, černé, žluté, všech tvarů a velikostí, jaké si dokážete představit. Jedna stará fešule tu pracuje déle než já. Můj otec jí o Vánocích dával libru. Dneska toho už za libru mnoho nedostanete, obávám se. To ne, to opravdu ne!“ Zatímco se poslušně zasmáli s ním, Ned z vystupujícího dílu své milované knihovny vytáhl karafu sherry, před jejich očima obřadně přičichl k broušené zátce a do poloviny naplnil tři křišťálové sklenice. Okamžitě vycítil, že má jejich plnou pozornost. Měl pocit, že odhadují jeho cenu, cenu nábytku, cenu kanceláře. Přepadla ho děsivá myšlenka – líhla se v jeho mysli od chvíle, kdy obdržel jejich dopis. „Poslyšte, nesnažíte se můj podnik koupit, nebo něco podobně děsivého, viďte?“ zeptal se nervózně. Kurtz se hlasitě zasmál, aby ho uklidnil. „Nede, my se rozhodně nepokoušíme vás koupit.“ Litvak se zasmál také. „Dobrá, díky bohu za to,“ prohlásil Ned upřímně a podal jim skleničky. „Víte, dneska chce každého někdo koupit! Všemožní chlápci, o kterých jsem nikdy neslyšel, mi nabízejí peníze jen tak, v telefonu. Polykají všechny ty malé, zavedené firmy – slušné podniky – to byste se divili. Šokující. Tak na zdraví. Hodně štěstí. Vítejte,“ prohlásil a stále ještě nesouhlasně vrtěl hlavou. Nedův namlouvací rituál pokračoval. Zeptal se jich, kde bydlí, Kurtz řekl v Connaughtu, a Nede, nám se v tom hotelu opravdu líbí, cítili jsme se tam jako doma, sotva jsme přijeli. Tahle část byla pravda; ubytovali se tam právě kvůli Nedovi a Miša Gavron rovnou spadne z větve, až uvidí účet. Ned se jich zeptal, zda mají čas si město trochu
104 Ukázka elektronické knihy