na vysokém černém hřebci bohatě zdobeném přijížděl na kolbiště neznámý rytíř. Vypadal majestátně i hrozivě zároveň ve svém černém, zlatě zdobeném brnění s vysokým černým chocholem na přilbě. Černý rytíř se uklonil a s lehkostí soupeřil s princem Janem ve všech disciplínách. Byl rovnocenným partnerem. Po krátkém souboji zvítězil a pan král mu kolem krku položil zlatý řetěz, na znamení vítězství a princezna Janinka mu darovala svůj prsten, na znamení zásnub. Neznámý černý rytíř poděkoval, krátce se uklonil, nepočkal ani na pozvání k večernímu plesu, sedl na koně a odjel. Janinka byla uražená. Co si to ten neznámý rytíř myslí! Chovat se takhle neuctivě. Ale byla také smutná. Co když se mi nebude líbit a já si ho budu muset vzít? Nešťastně si povzdechla a šla se chystat na ples. Oblékla si světle modré šaty se stříbrnými ozdobami a na hlavu jí služky připevnily malou korunku s lehounkým dlouhým závojem. Posadila se do vysokého křesla vedle trůnu tatínka krále a odevzdaně čekala na svého snoubence. Vedle ní seděl princ Jan a povzbudivě se usmíval a z druhé strany, vedle krále seděla maminka královna s ustaraným výrazem. Jenom pan král měl radost. Jemu se černý rytíř líbil. Udatný, šikovný ve zbrani a statečný. Takový si zaslouží jeho jedinou dceru, princeznu, za ženu. Ples už dávno začal. Všem pozvaným hostům se moc líbil. Všichni tančili, dobře se bavili, hodovali a pili, jen princezna Janinka seděla smutně ve svém křesle. Tajemný černý rytíř nepřišel! Už chtěla odejít, unavená a otrávená z toho čekání. Konečně! Sluhové oznámili příchod neznámého hosta a otevřeli obrovské dveře do trůnního sálu. Vešel on. Černý rytíř. Opět celý v černém. Sametový oděv, zdobený 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274008
zlatem, zlatý řetěz na krku s královským emblémem a na prstě zlatý prsten. Poklekl před králem a královnou a vážným, smutným hlasem požádal o ruku jejich dcery, princezny Jany. Když dostal jejich svolení, povstal, hluboce se uklonil princi Janovi i princezně Janě, sundal si zlatý prsten a nasadil ho princezně na její malý prstík. Potom vyzval princeznu k tanci. Zatančili si jednou a tajemný rytíř se smutně usmál: „Přijdu si pro tebe,“ řekl tiše, uklonil se a rychle odešel. Uběhlo několik dní a Janinka marně čekala na ženicha. Byla čím dál víc smutnější, nevěděla, co si má myslet. Každý večer se dívala otevřeným oknem na nebe, na kterém zářily hvězdy a měsíc se smutně díval. Jako můj ženich, pomyslela si. A každý večer přilétal na okno černý havran, sedl si vždy na rám okna a díval se na Janinku takovým zvláštním pohledem, až ji mrazilo. Čekal vždy, až usne, potom smutně zakrákal a odletěl. To se opakovalo každý večer, až do úplňku. Janinka nemohla usnout. Měsíc byl obrovský a jasný, jako žhavá koule. Neklidně se převalovala na posteli, havran na rámu okna nervózně přešlapoval a třepal křídly. Už to vypadalo, že Janinka konečně usnula. Z okna do pokoje lehce seskočil pohledný mladý muž v černé košili a černých kalhotách. Potichu přišel k posteli, naklonil se nad princeznou a políbil ji. Janinka otevřela oči. Nespala. Poznala svého černého rytíře, svého ženicha. Už dávno byla do něho zamilovaná a líbil se jí. Dívala se na jeho tvář a smutné černé oči. Pohladila ho po vlnitých černých vlasech, které mu sahaly po svalnatá ramena, a všimla si, že v nich má havraní pírko. V údivu a hrůze se zachvěla. Pochopila, že on je ten černý havran. „Neboj se mě,“ zaprosil tiše. „Zlý a mocný čaroděj mě začaroval i můj zámek a 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274008
celé moje království, které se mu nepodařilo uchvátit zbraní. Jenom ty mě můžeš vysvobodit, budeš-li chtít. Provdáš se za mě? Můžu se proměnit v muže vždy jenom o úplňku. Na jeden celý den. Tak mě zlý čaroděj vytrestal za to, že jsem přijel na turnaj a ucházel se o tvou ruku. On tě chce pro sebe a chystá se uchvátit vaše království.“ „Já se nebojím!“ prohlásila rozhodným hlasem princezna Jana. „A neporuším svůj slib, který jsem ti dala.“ Hned druhý den se konala tichá a malá svatba. Král byl zasmušilý a královna plakala. Hned po svatbě odjeli novomanželé na hrad černého rytíře, vysoko v horách. Princezna Jana se tvářila sice statečně, ale byla v ní malá dušička. Všechno na hradě bylo černé, jako černočerná noc. V neútulných rozvalinách hradu foukalo a byla zima a všude kolem seděli černí havrani a smutně krákali. Tak tam žila Janinka už celý měsíc neradostně a trpělivě čekala na úplněk, až se její manžel opět promění v muže. Princ Jan přemýšlel, jak by mohl nešťastnému rytíři a své sestře pomoci. Nemohl přece odjet do světa a nechat je na pospas osudu. Už několikrát se marně vyptával, jak ho může princezna vysvobodit, ale on mu to nechtěl říct, protože je to nebezpečné a on se o Janinku bál. Princ Jan se rozzlobil. „Přece nebudeš havranem na věky!“ Tak musel černý rytíř vyzradit celé tajemství. Princezna by musela jít do hor, hledat kouzelný pramen a donést z něho vodu. Když se jí napije černý rytíř, navždy bude člověkem. Ale musí také bojovat se zlým čarodějem a ten je nepřemožitelný. Jeho síla tkví v černé perle, na dně jezírka, nad kterým vytéká kouzelný pramen. Princ Jan se rozhodl rychle. „Moje sestřička nikam nepůjde! Mohla by v horách zahynout. 100 Ukázka elektronické knihy