Mumeiova matka nebyla ani milující hrdlička, ani vzor mravnosti. Byla to žena, které pojem věrnost nic neříkal, kdykoli svolná, nevěra u ní byla na denním pořádku, odpovědnost pro ni bylo prázdné slovo, pocit viny neznala a pila jako duha. Teď z ní zbyl jen popel a Joširó už se jí nemohl zeptat, kdo je otcem Mumeie. A stejně by si na to nejspíš nevzpomněla, i kdyby byla naživu. Joširóa ale přece jenom trochu zaměstnávala myšlenka, že by mezi ním a Mumeiem nemuselo být žádné pokrevní spojení, a začal uvažovat o tom, že pošle Mumeiovy vlasy do nemocnice ke genetickým testům. Pár jich sesbíral z tatami, podržel chomáček mezi prsty, nepřítomně se na něj zadíval a najednou se rozesmál. Ke genu si nelze přičichnout, zatímco sladkou vůni po mléce, kterou kolem sebe Mumei šíří, lze cítit zcela zřetelně. A to je sdělení nad jiné jasnější. Ani jeden z rodičů není schopen nebo nemůže vnímat jeho opojnou vůni, což si lze vyložit tím, že moudrá Matka Příroda vybrala jako Mumeiova pěstouna samotného Joširóa. Ze sousedního domu se ozval zpěv. „Vážko, vážko, kam vážíš cestu?“ dívčí hlas se musel rozplývat snad až v samém nebi. Joširóovi rezonovala slabika váž, vyzpívávaná jasným vysokým tónem, přímo v mozku. Jestlipak vůbec majitelka toho dětského hlásku viděla vážku na vlastní oči? Nejspíš ne. Ani Joširó si nevzpomínal, kdy ji zahlédl naposledy. Ale přestože ji dívenka ve skutečnosti nemohla vidět, v její písni vážka žila. Její průsvitná křídla a článkovaný tenký trup. Ožilo její svižné létání vzduchem, kdy člověk čeká, že poletí rovně, ale ona se na vteřinu zastaví, náhle změní směr a mizí jinam. Je neuvěřitelné, jak se vážka dokáže zastavit ve vzduchu, byť jen na okamžik. Joširó by ji tak rád ukázal alespoň jednou v životě Mumeiovi. Zpěv dívky byl díky tenkým zdem provizorních domů slyšet velmi zřetelně. A po chvilce se ozval dospělý ženský hlas: „Už musíš jít do školy.“ Joširó s Mumeiem už dívku ze sousedního domu i ženu, která se o ni stará, na ulici před domem cestou do školy potkali.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273886
Dívence ale nebylo vidět do obličeje, protože na sobě měla bílý oblek, podobný kosmickému skafandru. Joširóa napadlo, že to bude něco jako pohybový úbor na solární pohon. „To je krásný oblek,“ vydechl Mumei a Joširó musel připustit, že to je taky možný pohled na věc. Jistě, připomíná skafandr, ale nepochybně je to zároveň oděv, který si zaslouží být označen jako krásný. Mohlo se jednat o estetiku doby, která teprve přijde. Joširó zavzpomínal, jak si dívky vybíraly šaty za jeho mládí. Musely jim zvýrazňovat křivky boků a velikost prsou a kůži na šíji a stehnech nechávaly schválně odhalenou. Ve srovnání s nimi nevyvolával pohled na dívku, která ulicí plula jako peřina bílého obláčku, v hlavě slovo sexy, ale spíš výraz decentní elegance. Ráno vycházela do školy zhruba ve stejnou dobu jako Mumei. Navštěvovala základní školu, která patřila k nějakému výzkumnému ústavu a byla určená pouze pro vybrané děti. Žákům se zvláštními schopnostmi se zjevně dostávalo i speciálního vzdělání. Žena, která se o dívku starala, si zjevně nelibovala v prázdném klábosení, lehce se uklonila na pozdrav a okamžitě odvrátila hlavu. Být to za starých časů, Joširó by bez váhání poznamenal něco jako „to je dnes horko“, nebo „to máme ale zimu“, nebo „vypadá to na déšť, že“. Prostě by se zmínkou o počasí pokusil navázat konverzaci, jenomže mluvit o povětrnostních podmínkách bylo od jisté doby velmi ošidné. Zima a horko se mísily do suché vlhkosti, která dráždila pokožku. Počasí se chovalo tak, jako by chtělo zesměšnit lidský jazyk, slova, kterými se ho snaží popsat. V momentě, kdy řekneš „To se nám ale oteplilo, že?“, už se chvěješ zimou, řekneš „To je dnes ráno ale zima!“, a z čela ti začne stékat pot. „Zatímco všichni mluví stále jen o počasí, já mluvím o revoluci!“ prohlásil v minulosti jeden významný člověk. Tento citát asi před měsícem někdo zparodoval a na budovu základní školy vyvěsil umělecky vyvedený plakát s nápisem: Nikdo už nemluví o počasí, nikdo už nemluví o revoluci! Hned druhý den byl plakát odstraněný.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273886
Nejasný nebyl pouze rozdíl mezi zimou a teplem, také protiklad mezi světlem a tmou začal být nezřetelný. To může člověk upřeně zírat do šedé oblohy a říkat si, jaký je to pochmurný den, a vtom začne nebe vyzařovat slabé světlo, jako by mělo v hloubce ukrytou žárovku. Za chvíli je z toho tak oslepující jas, že musíte odvrátit zrak. Přimhouříte oči, protože to vypadá na opravdu silně větrný den, a vzduch najednou zamrzne a zcela znehybní. Když slunce zapadá, rozjasní se siluety střech, ale doma máte tmu. Rozsvítíte, abyste si mohli přečíst noviny, ale novinový papír veškeré světlo pohltí, vytištěný text roztaje ve tmě a zmizí. Zhasnete světlo, protože chcete jít spát, a měsíc září tak, že nemůžete usnout. Udiví vás to, otevřete okno, protože tak jasný měsíc se jen tak nevidí, a zjistíte, že vůbec nevyšel. To světlo vyzařovala tuha z tužky, kterou někdo ztratil na ulici. Všechny pouliční lampy jsou zhasnuté a nesvítí ani lustry v domě, jako by si noc nárokovala tmu a trvala na tom, že nikde nebude ani trochu světla. Proč to ale i v době, kdy má svítat, venku vypadá, jako by byla stále nejhlubší noc? Zatímco se Mumei obouval, Joširó se vydal za hlasem zpívající dívky. Obešel dům sousedů a přiblížil se k němu z jihu. U provizorních staveb žádné ohrady ani ploty nebyly. Joširó natáhl krk a nakoukl oknem dovnitř. Stála tam jen způsobně vyrovnaná komoda a stůl, po lidech ani stín. Na parapetu bylo tak deset prázdných lahví, vyrovnaných v jedné řadě. Na výšku měly deset centimetrů a v každé z nich jedna květina. Fialový zvoneček, žlutý džbánek, červená rachejtle, bílá hra, karmínové skvrny. Mumeiovi by se určitě taková pestrá řada barev líbila, taky pro něj postavím kytky na parapet, bude z nich mít radost, říkal si Joširó, když se za ním ozvalo: „Dobré jitro.“ Polekaně se ohlédl. Byla to sousedka. Bílé vlasy pevně svázané do ohonu, na sobě červené hedvábné šaty, tlačila invalidní vozík a blížila se k němu. Dívka dnes na sobě neměla svůj oblek-skafandr, ale bílé šaty, seděla na vozíku a usmívala se. Její lesklé černé zřítelnice měnily barvu od černé až po azurovou podle toho,
99
Ukázka elektronické knihy