egoismu. Viděli jsme totiž, že často argumenty podporující egoismus sklouznou na půdu tohoto odlišného druhu egoismu, což je do jisté míry mýlka přirozená, neboť tento druh je obecným nastavením našeho vědomí. Dále jsme se setkali s egoismem etickým, který vymezujeme jako protiklad altruismu (tento bude druhem B). Lze říci, že tento druh splývá s obyčejným sobectvím. Tj. dotyčný jedná za účelem vlastního zisku na úkor druhých. Je velmi důležité tento druh vymezovat s pomocí altruismu, neboť tyto dva koncepty jsou komplementární a navzájem se i definují. Lze říci, že pozorujeme faktické důkazy obou těchto konceptů. Je to asi jasné, ale pro jistotu to zdůrazním. Možná se vám to zdá paradoxní, ale právě tento etický egoismus je do velké míry terminus technicus, označujeme jím určitý typ jednání. Typ jednání, které se vyznačuje nikoliv tím, co je jeho náplní, ale spíše tím, co náplní není. Samozřejmě jí není právě altruismus. Četné rozpory a nejasnosti v pojetí egoismu vznikají také kvůli tomu, že není ujasněn tento technický charakter egoismu, že není ujasněno to, že je skutečně termínem, který v praxi užíváme pro označení jistého typu činnosti. Přiznám se, že tento pokus o klasifikaci byl motivován druhem, jenž se pokusím rozebrat nyní. Tvoří jej kombinace obou výše zmíněných druhů, kterou označím jako druh C. Tato kombinace je sice logicky zcela chybná, nicméně v obecném povědomí je (a zřejmě byla vždy) velmi rozšířená. Vyjádřením této kombinace je teze, že každý z nás jedná primárně egoisticky, každý z nás primárně sleduje svůj vlastní zájem. Řeknete si: „Na tom něco je.“ Máte pravdu. Problém nastává ve chvíli, kdy se argumentace začne týkat dalších a dalších skrytých příčin našeho jednání a tyto jsou chápány jako egoistické. V tuto chvíli již argumentace překročila hranice a pohybuje se v druhu A, který ovšem s jednáním nesouvisí, v tomto právě tkví ta výrazná logická chyba. Avšak argumentace pro tento druh egoismu se nemusí 96 | 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273884
ubírat pouze touto cestou. Lze totiž poukazovat prostě na to, že dílčí jednání, ačkoliv se zdálo altruistické, je egoistické. Jednající například sleduje své vlastní skryté záměry. Tato argumentace je samozřejmě vždy založena na dílčích faktech a samozřejmě také na distinkci oněch komplementárních pojmů druhu B. Tedy se užívá nepřítomnost altruismu jako důkaz egoismu. Je možné, že většina lidí skutečně jedná z egoistických pohnutek, ani to však nemusí znamenat, že jejich jednání lze považovat za špatné. Stejně tak ale existují důkazy o jednání altruistickém, které sice často může být v našem jednání přítomné jako pouhá idea, avšak některým z nás se ji povede ztělesnit. Děkuji za pozornost. Doufám, že jste stále dostatečně čerství, abyste mohli využít času, který nám zbyl, pro kladení otázek. Nemusíte se stydět. posluchač: Děkuji za přednášku, na začátku jste mluvil o tom velmi obecném egoismu a říkal jste, že v tomto smyslu jsme egoisty téměř všichni. Mám pocit, že nějak zapadlo to téměř. Jak jste to myslel? No tak to děkuji za připomenutí, já jsem to opravdu zapomněl rozvést. Celé by to bylo na delší dobu, ale chtěl jsem naznačit především to, že existuje možnost se skutečně pokusit myslet jako druhý člověk. Buď se pokusíme o jakousi mimořádnou formu vcítění, kdy začneme nahlížet svět očima člověka, kterého zpravidla dobře známe… Přičemž jde skutečně primárně o to „nahlížení“, o činnost, kterou vykonávám po vcítění (či spíše „vmyšlení“) se do cizího vědomí. Anebo druhá možnost je, že se na sebe sama pokusíme pohlížet svrchu či z úhlu neurčité třetí osoby (jak o tom píše např. Kant ve známém 40. paragrafu Kritiky soudnosti). Opět je ale důležité provádět tuto změnu v jádru vědomí dynamicky a pokusit se ji ihned uplatnit. Mimochodem tato technika může člověku velmi pomoci z různých problémů: najednou den první
|
O sob ě
a p r o
s e b e
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273884
se vás totiž jako by netýkají a vy si jen nezaujatě kladete otázky, jak tyto problémy vyřešíte. Tak tohle jsem myslel tím téměř; že prostě existuje způsob, jak i z přirozeně egoistického vědomí – pro ty, které zaujala moje klasifikace: z egoismu typu A –, vystoupit. Stačí to tak? To jsem rád. další posluchač: Myslíte si, že je nějak možné lidi k altruismu vychovat? K tomu jsem se sice neodvážil vyjádřit v rámci přednášky, abych ji nekomplikoval ještě více, ale samozřejmě se vám pokusím odpovědět. Řekl bych, že k altruismu lidi vychovat jde. Prostě se v nich od dětství snažíte probudit soucit s lidmi, kteří jsou jiní, jsou například z jiné společenské vrstvy; taky můžete děti vést k tomu, aby tento soucit dávaly nějak najevo (např. tím, že si od těch lidí něco koupí nebo jim prostě nějakou minci věnují). Samozřejmě že zde hrají roli i predispozice, ale ty se, myslím, týkají především způsobu, míry a jakési náležitosti soucitu, ne úplně toho, jestli vůbec soucit cítím nebo ne. V tomto ohledu tedy jistě: k altruismu lidi vychovat lze. další posluchač: Nemůže se v tom ale projevovat právě ten skrytý egoismus? Jakože se třeba snažím při tom jednání zavděčit se rodičům. Jsem rád, že jste něco takového řekl. To je právě ukázka argumentace typické pro zdůrazňování neustálé přítomnosti egoismu v našem jednání. Předně; asi to není tak, že bychom se vykonáváním toho, k čemu nás rodiče vychovali, snažili vždycky zavděčit. Pokud jsme dospělí jedinci, tak to pravděpodobně tak není. Některé zásady jsme si prostě osvojili, jiné ne; výchovou jsme mohli být tak nějak popostrčeni k soucitu či k altruistickému jednání. Druhá věc, na kterou chci v souvislosti s touto argumentací upozornit, a neberte si to nějak osobně, je 98 | 99 Ukázka elektronické knihy