T vůrčí já
97
Někteří autističtí savanti mají výjimečné obrazotvorné schopnosti a také mimořádně dovedně reprodukují, co vidí. Jasně patrné je to u Stephena Wiltshirea, o němž vyprávím v knize Antropoložka na Marsu. Stephen má ohromný dar zachytit podobu jakékoli věci a je jen pramalý rozdíl v tom, jestli kreslí podle živého modelu, na místě nebo až za nějakou dobu po paměti – vnímání a paměť jako by u něj byly takřka k nerozeznání. Má také úžasný sluch. V dětství napodoboval zvuky a slova, a sice jakoby nezáměrně či nevědomky. Jako dospívající navštívil Japonsko a po návratu neustále vyluzoval „japonské“ zvuky, drmolil pseudojaponštinou a po japonsku také gestikuloval. Dokáže imitovat zvuk všech nástrojů, které kdy zaslechl hrát, a má velmi přesnou hudební paměť. Ohromilo mě, jak jednou v šestnácti letech předváděl Toma Jonese, zpíval „It’s Not Unusual“, pohupoval se přitom v bocích, tančil, posunkoval a v ruce svíral imaginární mikrofon. Stephen v tomto věku obyčejně dával najevo jen velmi málo emocí a byla u něj patrná řada vnějších projevů klasického autismu: vychýlení krku ke straně, tiky, nepřímý pohled, ale ty při zpěvu Jonesovy písně všechny zmizely, až jsem musel uvažovat, jestli nějak záhadně nepřekročil mimikry a skutečně nesdílí emoce a jemnocit zpívané skladby. Vzpomněl jsem si přitom na jiného autistického chlapce, s nímž jsem se setkal v Kanadě, který znal jednu televizní show celou nazpaměť a „přehrával“ si ji desetkrát za den, a to včetně všech hlasů a gest, a dokonce zvuku aplaudujícího publika. Budilo to ve mně dojem jakéhosi automatismu či povrchního reprodukování, ovšem Stephenův výkon mi nešel na rozum a zůstal jsem zadumaný. Že by snad na rozdíl od toho kanadského chlapce postoupil od mimikry k tvořivosti či umění? Sdílel snad vědomě a úmyslně emoční náboj písně nebo ji jenom reprodukoval, anebo to bylo něco mezi tím?33]
Autisté nebo mentálně retardovaní lidé se savant syndromem mohou mít úžasné schopnosti pamatovat si a reprodukovat, ovšem to, co si v paměti uchovají, mají obyčejně uložené jako něco vnějšího, jsou k tomu lhostejní. Langdon Down, který v roce 1862 popsal Downův syndrom, uvádí případ jednoho savantského chlapce, který „jakmile si jednou přečetl knihu, dokázal si ji zapamatovat už napořád“. Když mu dal přečíst Gibbonův Úpadek a pád římské říše, hoch spis přelouskal a zpaměti plynule odrecitoval, ale textu vůbec nerozuměl. Na třetí stránce přeskočil řádek, hned se vrátil a opravil se. „Kdykoli pak znovu po paměti odříkával Gibbonův text o velkolepých epochách,“ píše Down, „na straně tři zase přeskočil řádek a opět se opravil. Dělal to pravidelně, jako by to tak v knize opravdu stálo.“ 33]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273873
98
ŘEKA VĚDOMÍ
Jiného autistického savanta, Josého (o němž také píši, tentokrát v knize Muž, který si pletl manželku s kloboukem), nemocniční personál přirovnával ke kopírovacímu stroji. Bylo to nespravedlivé a hanlivé a také chybné, jelikož savantská paměť je naprosto nesrovnatelná s mechanickým procesem. Savanti rozlišují a rozpoznávají optické prvky, řečové prvky, specifika gestikulace apod., ovšem jejich „význam“ do jisté míry plně neobsáhnou, a proto se nám jejich paměť zdá poměrně mechanická.
≈
J
estliže imitace hraje ústřední roli v těch múzických uměních, kde je zásadní neustálé trénování, opakování a zkoušení, je stejně tak důležitá například i v malování, komponování nebo literární tvorbě. Všichni mladí umělci hledají v učednických letech vzory, na jejichž stylu, technickém mistrovství a novotářství se mohou učit. Mladí malíři často navštěvují newyorské Metropolitní muzeum umění nebo pařížský Louvre, mladí skladatelé zase chodí na koncerty nebo studují partitury. Všechno umění v tomto smyslu začíná jako „odvozenina“ – je ovlivněné obdivovanými a napodobovanými vzory nebo jsou to přímo jeho kopie či parafráze. Alexander Pope poprosil ve třinácti letech Williama Walshe, staršího básníka, kterého obdivoval, o radu. Walshovo doporučení znělo, že by měl být „korektní“. Pope z toho vyvodil, že by měl nejprve řemeslně zvládnout básnické formy a techniky. Za tím účelem začal ve svých imitacích anglických básníků (Imitations of English Poets) napodobovat nejprve Walshe, pak Cowleyho, Johna Wilmota druhého hraběte z Rochesteru a další velké postavy, jako byl Chaucer a Spenser, a také parafrázoval latinské básníky (sám tyto spisky nazýval Paraphrases). Do sedmnácti let ovládl hrdinské dvojverší a pustil se do psaní Pastorals a dalších básnických útvarů, v nichž rozvíjel a piloval vlastní styl, ovšem spokojoval se povětšinou s fádními či otřepanými náměty. Teprve když ve svém stylu a formě dosáhl mistrovství, začal je naplňovat znamenitými a někdy hrůzostrašnými výplody vlastní představivosti. U většiny umělců se tyto fáze či procesy značně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273873
T vůrčí já
99
překrývají, ovšem napodobování formy a dokonalé zvládnutí techniky nutně velké tvořivosti předchází. Ani po letech příprav a přes zvyšování svého mistrovství však není jisté, jestli velké nadání svůj zdánlivý příslib naplní či nikoli.34] Mnoho tvůrců – ať již jsou to umělci, vědci, kuchaři, učitelé či inženýři – se po dosažení určité úrovně mistrovství spokojí s tím, že po zbytek života zůstanou v jisté formě, nebo se pohybují v jejích mezích a nikdy již neproniknou do něčeho zásadně nového. Jejich dílo dál vykazuje mistrovství, a dokonce virtuozitu a přináší potěšení, i když nepokročilo k „velké“ kreativitě. Existuje řada příkladů „menší“ kreativity, která se po svém prvotním vyjádření co do charakteru příliš neproměnila. První kniha Arthura Conana Doylea z řady případů Sherlocka Holmese Studie v šarlatové, která vyšla v roce 1887, měla pozoruhodný úspěch – podobný „detektivní příběh“ tu ještě nebyl.35] Kniha Dobrodružství Sherlocka Holmese vydaná po pěti letech se také ohromně podařila a Conan Doyle zjistil, že je vychvalovaným spisovatelem potenciálně nekonečné řady detektivek. Měl z toho radost, ale zároveň ho to zlobilo, protože chtěl psát také historické romány, jenže veřejnost se o ně zajímala jen pramálo. Žádala Holmese a víc Holmesů, a tak jí je musel dodávat. Dokonce i když detektiva v povídce „Poslední problém“ poslal přes reichenbašské vodopády, aby tu v boji na život a na smrt s profesorem Moriartym naposledy vydechl, veřejnost trvala na tom, že ho musí vzkřísit, a tak ho také v roce 1905 v knize Návrat Sherlocka Holmese přivedl zpět k životu. Holmesovy metody ani jeho mysl a charakter se moc nevyvíjejí a hrdina, jak se zdá, ani nestárne. Mezi jednotlivými případy téměř nežije – nebo spíše existuje v jakémsi regresivním stavu: vrže na Norbert Wiener (fenomenální matematik, který už ve čtrnácti letech nastoupil na Harvardovu univerzitu, kde posléze získal doktorát) ve svém životopise Ex-prodigy (Bývalé zázračné dítě) vypráví o vrstevníkovi Williamu Jamesi Sidisovi. Sidis dostal jméno po kmotrovi Williamu Jamesovi. Byl to neobyčejně nadaný polyglot a matematik. Jako jedenáctiletý byl přijat na Harvardovu univerzitu, ovšem v šestnácti letech, patrně pod tíhou nároků svého génia a společnosti, matematiky zanechal a stáhl se z veřejného i akademického života. 34]
Poe sice napsal tři povídky s postavou C. Augusta Dupina, který řeší kriminální případy (například Vraždy v ulici Morgue), ten ovšem nenese žádný z osobnostních rysů Holmese a Watsona a ani se autor tak bohatě nerozepisuje o jeho charakteru. 35]
Ukázka elektronické knihy