první známky stárnutí, počínající kulhání způsobené artró zou, která již zdeformovala prsty u rukou – aniž by si nějak stěžovala –, setkávají s pouhým pohrdlivým úšklebkem, se stejně mrzutým úšklebkem, s nímž čelila dlouhou dobu samotě, samotě dobrovolně přijímané, pokud ne od počátku vyhledávané; a Ricardo neví, zda odpovídá této volbě to, že láska na sebe v matce převzala tuto matnou a nanicovatou podobu – jako ty nutné a uvážlivé nákupy –, ale jisté je, že něco v ní, její přesvědčení nebo snad tajný obranný instinkt, jí umožnilo udržovat si odstup ode všech lidí (není nutné říkat, přemýšlí Ricardo s úsměvem, že i ode všech psů a koček, protože dokonce i ptáci matce připadají příliš emocionální a citoví, a ona své rozpětí uváženě omezuje na neproniknu telný svět rostlin) i vůči tomuto nemotornému chlapci, inte ligentnímu, jak všichni říkají, čemuž ona zajisté věří – ač je nemožné zjistit, zda se cítí polichocena. Vůči tomuto nemo tornému, tedy inteligentnímu a jistě dobrému chlapci, kte rého bezpochyby tolik miluje, který se ale ani v dětství, ani v období dospívání či v dospělosti, do níž teď vkročil, nikdy nesetkal – říká si nevraživě Ricardo – s jedinou stopou dětské kolébky nebo hnízda mezi jejími pažemi, na jejích ňadrech, v jejím klíně; jsou znehybnělá, ve svých počátcích tak lás kyplná a spontánní gesta v užaslých, zneklidněných a vydě šených očích, jejích očích, velkých světle modrých, nerost ných očích, to nejkrásnější a nejvíc odmítající u matky, téhle matky z vosku, kterou by měli ověnčit jako oltář bílými kvě tinami, před nímž by lidé klekali a modlili se, ona je tak obě tavá a nadaná a odříkavá, tak vzdorující všem protivenstvím, tvrdá na sebe sama a na své lidi, a její lidé se omezují v přís ném slova smyslu na Ricarda, jenž jednou provždy odsta ven od prsu nemohl už inscenovat svou nostalgii ztraceného útočiště tím, že by přiblížil tvář k propadlému břichu, kde
∙ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273865
se agresivně rýsují kyčelní kosti, položil ucho na to povadlé a bledé maso, jehož vnitřek přesto může znít – nebo ales poň zní v ostatních matkách – výjimečnou a již zapomenu tou hudbou, v níž lze zapustit kořeny a cítit ji v obtížnějších obdobích exilu, kdy se během let setkal s nedostatkem a se samotou, kdy došlo k dokonalému, důstojnému, neúpros nému úpadku kdysi tak dobře zajištěné rodiny – ač nikdy takovému, domýšlí se Ricardo, jak se pokouší nyní tvrdit matka –, doprovázenému ironickými a zlovolnými úsměvy sousedů, drzostí domovnice. A na nějakou chvíli, když se k němu matka naklání a líbá ho na tvář polibkem tak asep tickým a formálním, že je to téměř anagram polibku – ana gram ne-polibku –, Ricardo zapomíná na svou zášť a na ote vřený, stále nevyřízený a neuzavřený účet mezi nimi, do nějž se den za dnem zapisují stále nové negativní položky; téměř, na malou chvíli, zapomíná scény, které vytvářel – ohnutý za svým pracovním stolem nad otevřenou učebnicí latinské gra matiky –, před očima poddajné, na sobě navrstvené a vzá jemně propojené obrazy Clary a Elii, užaslý znovu před tou upjatou dokonalou matkou, která vždy vychází ke kostelu, ať již je směr jejích kroků jakýkoli, dokonce si na chvíli před stavuje malou tmavou svatozář závoje připevněnou na hrudi diamantovou broží s akvamaríny, i když je to již dávno, kdy se ho žena při východu z domu zřekla: poslední na patře i v sou sedství, kdo se závoj rozhodl odložit; ona, rozmrzelá jako generál, kterého již pochod dní neopravňuje k tomu objevo vat se ve společnosti se svými medailemi a epoletami, ani se závojem, nebo lépe jen s lehkým přeludem závoje, je obdi vuhodná, tahle vysoká a kostnatá matka s modrýma očima, s očima jako minerály – intenzivnějšíma a studenějšíma než akvamaríny. Matka, která zarputile odmítá používat na počátku stále silnějšího kulhání hůl – jako odmítala během
98 ∙
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273865
let jakoukoli pomoc, úlevu či útěchu –, matka, která zasvě tila posledních patnáct let, těch nejlepších let svého života, svému synovi a kostelu, hned po smrti jeho otce, na kterého si on sotva pamatuje, patnáct let, přemýšlí Ricardo s úškleb kem, odříkání a obětování se; i pouhé slovo obětování se, ať již je jeho obsah jakýkoli, má pro něho vždy vztah v nanejvýš exotickém kontextu s postavou matky; až Ricardovi ztuhne výraz ve tváři a potemní mu pohled, odříkání a obětování se bez lásky nebo téměř bez lásky, bez výlevů citu, vše v matce bylo příliš daleko nebo příliš blízko vřelosti nebo něžnosti, příliš blízko nebo daleko od obyčejné lidskosti, od teplého života, protože chlapec tak mnoho let žil: s tím, že se před svou velkou vzpourou také vydával o nedělích na mši, přistu poval k oltáři pro svátost a líbal v pokleku svaté, podstavce a štóly a prsteny a ostatky, ale ani tehdy matka neměla ve tváři výraz potěšení a nenucenosti, protože pro ocelového generála nepředstavuje náboženství nic zábavného ani útěš ného, pro generála, kterého připravili o medaile, ale ne o čest, nebo pro ocelovou pannu se svatozáří, s šedivým přízrakem závoje; zdá se, že pro matku existovaly pouze dvě věci: nábo ženství a mateřství, dva platné důvody, proč žít, současně však také těžké břímě, které je na sebe třeba vzít bez váhání, ale též bez jakékoli známky radosti. Matka políbila Ricarda na tvář, jako vždy bez váhání a bez radosti, a na chvilku k ní Ricardo obdivně vzhlížel, a poté – s utajenou mstou, dvojnásob rozmrzelý jejím chová ním a nevyhnutelným skrytým respektem, který v něm vy volává – se na ni nevraživě usmál, a matka se ho nedůvěřivě zeptala: „Proč se směješ?“ A aniž by se Ricardo přestal smát nebo odpověděl, matka jako vždy ihned lhostejně pokrčí ra meny a vyjde z pokoje, aniž by čekala na odpověď, neboť jako tolika jiným věcem odmítá porozumět tomuto svému
∙ 99 Ukázka elektronické knihy