ÍRÁN | Zemí Boha a slunce Zikkurat
Čogha Zanbíl, Šúštár a Ahváz Kvůli rychlosti jsme na sdružené hvězdicové výlety využívali sběrné taxi. Na výlet k zikkuratu Čogha Zanbíl (Choqa Zanbil) nás ulovil řidič s téměř rozpadlým autem, dveře jsem musel v zatáčkách přidržovat, a jak se posléze ukázalo, ani nevěděl, kde zikkurat je. Cesta tak byla dobrodružnější, v pusté pouštní krajině byly minimální možnosti, koho se zeptat na cestu, a tak jsme dlouho kroužili kolem, než narazil na človíčka, který poradil, kam má jet. Auto jsem prosil, ať vydrží aspoň zpět, a pak děj se vůle boží. Žár lehce odpoledního slunce nás tu bez kousku stínu upražil jak buráky, bylo by asi lepší sem jet ráno nebo pozdě odpoledne. Založení města Dúr-Untaš, (Al-Untaš-Napiriša – Untašova pevnost, dnes Čogha Zanbíl) králem Untaš-Napirišou (1 275–1 240 př. n. l.) spadá do období Elamitů, sídelním
městem v té době byly Súsy. Zdejší zikkurat – posvátná chrámová věž v Čogha Zanbíl, je nejkrásnější ukázkou starověké elamské architektury. Vodu sem přiváděl kanál dlouhý přes 50 km. První cihla byla prý vyrobena v Persii a tady jich je nespočetně. Původně měl zikkurat 5 pater, zachovaly se však pouze tři a objeven byl až při výzkumech Anglo–íránské ropné společnosti. Na horním stupni trůnil chrám, který byl zasvěcen nejvyššímu bohu Elamitů Inšušinakovi. Obdivuhodné jsou neuvěřitelné rozměry 105 × 105 m. Na prostranstvích před vstupními schody stojí obětní oltáře z hlíny a pálených cihel (jádro je z vepřovic a plášť z vypalovaných cihel). Vzácná památka je postupně rekonstruována a každým rokem se blíží své původní kráse. Na principu tohoto zikkuratu byla vystavěna i Babylónská věž,
104 | Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273859
Čogha Zanbíl, Šúštár a Ahváz
jen byla o pár pater vyšší. Aspoň si ji mohu lépe představit. Máme ještě čas, a tak dáváme řidiči ještě jeden úkol, dovézt nás do Šúštaru. Zdá se, že i čtyři tisíce let staré město na strmých útesech řeky Kárún je pro řidiče problém najít. V této lokalitě se mluví arabsky, domluvit se s místními bylo obtížné, ale do městečka jsme nakonec dojeli. Dodnes se v Šúštaru dochovalo několik sásánovských mostů, jako například most Císařský (Pole Kaisar). Krásným zážitkem byly vodní mlýny z 19. století z doby Kadžárů. Mlýny se postupně rozpadají, ale je tu snaha zachránit je jako skvělou turistickou atrakci. Slunce se začalo pomalu sklánět k obzoru, stíny se
protahovaly, poslední pohledy a nasedáme do vraku, který nás snad doveze zpět do Andimešku. Cílem naší další pouti je Búšehr v Perském zálivu. Doprava je komplikovanější, ráno vyjíždíme do Ahvázu, přestupní stanici, odkud večer budeme pokračovat nočním spojem dolů na jih.
Pákistánský obyvatel Íránu Vlevo: Staroperský nápis
Císařský most v Šuštáru
| 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273859
ÍRÁN | Zemí Boha a slunce
Vodní mlýny z 19. století
Ahváz Za války s Irákem byl městem doslova na ráně a Saddám Hussain si z něj udělal dělostřelecký terč. Ahváz z uvedených důvodů moc památek nemá, ale jednu jsme přeci jen našli. Byl to rozbombardovaný arménský křesťanský kostel, v němž se místní Arméni snažili zachránit zbytky, které měly ještě nějakou architektonickou cenu. Než nastal náš čas k odjezdu, prodrali jsme se davem naháněčů jednotlivých společností, u jedné s nejvhodnějším časem a cenou jsme koupili lístky a nechali v úschově batohy. Plnými doušky jsme si užívali cvrkotu „moderního“ íránského města.
Perský záliv už dával o sobě vědět, vlhké vedro začalo být potížistou. Stejně jako v celém Íránu tu všude na ulicích i bazarech byla veřejná pítka se studenou a (údajně) dobrou vodou. Po celý pobyt jsem si to dokázal odepřít a kupoval raději vodu balenou. Konečně se mi podařilo natočit íránskou dopravu z mostu z nadhledu, za měsíc putování jsem neviděl jedinou nehodu, fakt ale je, že žádné auto nebylo bez šrámu, plechy se tu neřeší, jen život. Měl jsem štěstí. Když jsem natáčel, dostala se doprava na hlavní křižovatce do patové situace, musel jsem se smát. Auta ze všech směrů najela do křižovatky v naději, že ti ostatní ustoupí, počka-
106 | Ukázka elektronické knihy