Autogramiáda v Klubu Mercury. Pan president SOHO, Jansi a já, kdo za Dagru, už prostě nevím. Možná pan Jiří Skála. Fotoaparáty, blesky, slova, hodně slov. Možná až příliš mnoho. A lidí v klubu jako šafránu. Všichni se vešli k pěti stolům. Z hromádky vedle mne to ubývalo velmi pomalu. Jeden pán přišel pro podpis a zeptal se: „Když si ji nechám podepsat, je zadarmo, že jo?“ „Jasně, ale jen jedna.“ Čtyřicet devět korun snad ještě mám, pomyslel jsem si. Kdo asi šíří tyhle bláboly? Nebo to pán jenom průbnul a já jsem prostě měkký? „To je škoda, chtěl jsem jednu pro kamaráda.“ „A proč nepřišel?“ „On básničky nečte, šlo mu jen o ten podpis, víte? Sbírá autogramy.“ Měl to být Jansiho a můj velký den a nebyl, najednou se cosi zlomilo. Kolik lidí se o knížce dozví a koupí si ji? Kolik jich přijde stejně, jako ten pán? Cítil jsem divnou pachuť v ústech a něco ve mně na dlouho zkamenělo. A kus toho kamene ve mně zůstal navždy. „No jo, když tady je prostě autorský večer a autogramiáda knížek, které si lidi koupí. Žádná akce, jako že dvě másla a třetí zadarmo. Nejsme v Delvitě, pane,“ řekl jsem už nakrknutě a hodně studeně. Pánův úsměv ztvrdl a tvář mu zkysla. Pan president SOHO přečetl dvě básně. Moc hezky. Tak jasně, herec musí poezii umět. Já jsem se také dostal k divadlu skrze recitaci a všelijaké soutěže. Když fotoaparáty doblýskaly a sláva skončila, šlo se, nevím proč, do jakéhosi gay klubu. Já jsem znal jen Voka a nedělal jsem si iluze. Dostal jsem drink a někdo mě komusi představil. Úsměv, těší mě, jistě, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273731
moc rád, pane… Ho hó, tak dnes k nám zavítal básník! A další drink, irská káva a šel jsem na pány. Docela hezký chlapík asi mého věku si tam dlouho a zbytečně myl úplně čisté ruce. Jako doktor před operací. Jako doktor po pitvě. „Hele, umělče,“ oslovil mě, když jsem se postavil k umývadlu vedle, „co takhle ztratit se na minutku v černý díře, co?“ „My se známe?“ zeptal jsem se překvapeně. „Jo. Jsem tě měl před rokem doma, Balabenka, vzpomínej.“ „Ježíši, Kája!“ „Tak co říkáš na ten darkroom, co? Dobrý zakončení tý slávy, no ne? Černej hadr a za ním tma a tisíc rukou, tma s mnoha jazyky, s mnoha prameny, který jen jen vytrysknout. Tamty panáky nechej na židli, za chvíli budou zlití, jak carští důstojníci a na tebe si ani nevzpomenou.“ „Není to ale nefér, Kájo? Takhle jim zdrhnout?“ A stejně jsem do té černé díry šel za ním, poslušně, jako pes. Sláva nesláva. Andy Neandy. Měl pravdu, tma byla plná těl, rukou, úst, tvrdých, k dobývání připravených zbraní. A plná pramenů a žízně. I já jsem vytrysl. I já jsem pil. A když tma zasyčela Nasliň se!, naslinil jsem se. Ruka mi přitiskla k nosu lahvičku, dlouze jsem vdechl a pak ještě jednou. Rozbušilo se mi srdce. Pak jsem se nadechl potřetí a potopil jsem se. „Hele, já koupím dejme tomu padesát těch knížek,“ řekl mi Kája na světle. „Fakt padesát. Abys nemyslel, že mi šlo jen o to tě dostat a pak tě předhodit supům. Nakonec co, básník potřebuje i adrenalin a
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273731
sáhnout životu na tepnu, že jo. Budeš mít o čem psát.“ Vážně těch padesát knížek koupil, přivezl mi fakturu až do práce. Měl pravdu, ti, se kterými jsem přišel, už tu nebyli. A můj největší dosavadní autorský úspěch skončil černou dírou. Plný po okraj jsem jel domů a když jsem se ohnul, abych si zavázal tkaničku, cítil jsem, jak mi cizí, bezejmenné sperma uniká z těla a teče po stehnech. Andy spal. Svlékl jsem se a šel jsem do koupelny. Pocit viny a zrady se mi smýt nepodařilo. Nikdy. *** Autogramiáda v Mostě. Neměl jsem představu, kde to město je a divil jsem se, jak dlouho jedeme. V jakémsi novém gay klubu sláva, slova, podpisy do knížek a když jsem šel na pány, nějaký strejda se na mě usmál od mušle a zeptal se: „Můžu tě vykouřit, hvězdo?“ Ukázal mi svůj veliký, žilnatý a úplně mrtvý penis. V kožené bundě z tržnice vypadal směšně. Představil jsem si sám sebe za nějakých dvacet let. „Já jsem přišel čůrat, promiňte,“ odmítl jsem s husinou na lopatkách. Brrr! „No jo, vy Pražáci, princezny namyšlený,“ zasyčel a obrátil se ke mně širokou zádí. „Já nejsem z Prahy, pane. Já jsem z Březí u Mikulova. Brattelsbrun, první písemná zmínka roku 1249. To jste tady měli ještě mamuty.“ Vrátil jsem se ke knížkám, hráli píseň Africa, kluci a chlapi sólo i ve dvojicích tančili, u baru plno a u mého stolu nikdo. Dávno jsem nikoho nezajímal. Hodil jsem si přes ramena svůj nejlepší kabát a šel 100 Ukázka elektronické knihy