Největší skandál se strhl kolem prvačky Veroniky Beersové. Vzala si nějaké prášky, během Zimního bálu po nich začala vyšilovat, spadla ze schodů a museli ji odvézt na pohotovost. Přiznala, že jí prášky prodal Bílý králík. Telefonní číslo, které sdělila, patřilo nefunkčnímu předplacenému telefonu. Je to vlk samotář, nebo celá banda? Student, nebo někdo zvenčí? Když policie Jima našla, byl dva dny mrtvý. Bezprostřední příčina smrti bylo udušení v důsledku utopení, ale měl také známky otřesu mozku, zlomeninu nohy a páteře. Koroner byl přesvědčený, že zranění utrpěl při nárazu na hladinu. Policie prohledala Jimův pokoj v Packer Hall a v jeho gibsonce našli zásoby trávy, Adderallu, Ritalinu a kokainu. Usoudili tedy, že tím neblaze proslulým dealerem byl Jim a jeho smrt byla patrně sebevražda, ačkoli vyloučit nešlo ani nějakou křivárnu, zvlášť pokud spolupracoval s nějakým místním zločincem. Ten objev se šířil jako lesní požár. Nejdřív zmizení a smrt Jima Masona a pak šokující odhalení jeho tajného života. Byla to dokonalá, dech vyrážející pointa filmu pro teenagery. No jasně, že Bílý králík byl Jim, šeptali si všichni. Kdo jiný. Nejméně známe vždycky toho, koho nejvíc obdivujeme. Koneckonců, Jim byl rocková hvězda Darrow, místní idol, geniální muzikálový Shakespeare, kluk, jehož zásluhou bylo spontánní rapování, poezie a tvídové čepice cool (každá z těch věcí by sama o sobě byla zázrak) – kluk, kterého všichni milovali, toužili po něm, a zároveň by ho nejradši viděli mrtvého. Měl to v sobě. Šířil kolem sebe silové pole. Byl jako obří osvětlené okno bez záclon, kolem kterého člověk v noci prochází. Prostě jste se museli zastavit a podívat se, ať jste chtěli nebo ne. Já tomu nikdy nevěřila. Jim rozhodně nemohl být Bílý králík. Někdo to na něj nastražil. Byla jsem si jistá. Po té nehodě na člunu se nedotkl ani drog, ani alkoholu. A rozhodně by je neprodával. Byl zachráncem 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273719
ptáčků se zlomeným křídlem a společenských vyděděnců. A peníze nepotřeboval. Jeho táta, Edgar Mason, vymyslel tenisky Van Gogh a mikinu Poe; byl duší světového výrobce volnočasového oblečení Starving Artist. Tu společnost založil v kufru svého džípu, když mu bylo devatenáct. Podle časopisu Forbes měla dnes Jimova rodina majetek ve výši pěti miliard. Celý poslední rok jsem přemýšlela, jestli jsem se ve své víře v Jimovu nevinu přece jen nezmýlila. Posedle jsem svou teorii rozebírala ze všech stran, kopala jí do pneumatik, lomcovala dveřmi, jestli neupadnou. Přemýšlela jsem o všech případech, kdy mi řekl, že se se mnou nemůže sejít večer v jídelně, protože má inspiraci a musí zůstat u sebe a psát. Uvažovala jsem, jestli mi náhodou nelhal pokaždé, když tvrdil, že pracuje na muzikálu Nowhere Man, který psal o Johnu Lennonovi. Moje srdce trvalo na tom, že ne. Nemohl mi lhát. O jiných věcech, to ano. To mi lhal. O tomhle ale ne. „Já vím, kde začít,“ prohlásila jsem. Ostatní uplynulých pár okamžiků zamyšleně mlčeli. Teď se na mě s obavami podívali. „Vida Joshuová.“ „Kotě?“ vyjekl překvapeně Kipling. „Co s ní?“ „Ta o Jimově smrti něco ví. Bezpečně.“ „A jak to víš?“ zeptala se zostra Whitley. „Pamatujete si, jak se Jim choval ten poslední týden?“ „Asi jako si pamatuju horký léto s nedostatkem vody, ucpanou kanalizací a bez klimošky,“ povytáhl Kipling obočí. „Nebyl ve své kůži,“ pokračovala jsem. „Byl náladový. Vybuchoval kvůli maličkostem.“ „To kvůli tomu muzikálu,“ řekla Whitley. „Panebože, ten jeho muzikál,“ ušklíbl se Kipling. „Strašně se tím užíral.“ „Jo, z muzikálu byl určitě vystresovaný,“ kývla jsem. „Ale dělo se ještě něco. A já jsem na to přišla.“ 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273719
Fascinovaně mě sledovali a čekali, co řeknu. „Jsem si prakticky jistá, že se dal dohromady s Vidou Joshuovou.“ Nikdo neřekl ani slovo. Jen na mě šokovaně zírali. „Den předtím, než se ztratil, byl první den Jarních nešpor, vzpomínáte?“ Přikývli. Jarní nešpory byly dva večery, kdy se předváděly různé parodické scénky, projevy a písničky oslavující konec školního roku. Vždycky těsně předcházely týdnu závěrečných zkoušek. Kolem páté mi Jim poslal esemesku, že má horečku a zimnici a že jde na marodku. Šokovalo mě to – ten večer se měla během představení hrát i směs písniček z Nowhere Man. Byl to zlatý hřeb Jarních nešpor, nikdo je ještě nikdy neslyšel, a že by Jim nechal plavat svou vlastní produkci těsně před premiérou, to bylo prostě divné. I kdyby byl nervózní sebevíc, nikdy by to nevzdal. Ten večer po osmé jsem šla na nešpory pozdě, protože jsem se v knihovně zdržela víc, než jsem myslela. Utíkala jsem do auly a zkrátila jsem si cestu kolem jídelny. Občas jsme tamtudy s Jimem chodili. A tam jsem ho uviděla. Seděl u vrat pro dodavatele. Nic mu nebylo. Vůbec nic. Byl zdravý. Seděl tam v černém tričku a džínách, jako by na někoho čekal. Sám. Schovala jsem se za strom a poslala jsem mu esemesku. Jak je na marodce? Mam tricet osm osm, odpověděl a přidal nemocného smajlíka. Viděla jsem, jak to píše, jako by se nechumelilo. Prijdu te navstivit, napsala jsem. Ne. Ne. Nechod. Budu spat. Nevěřila jsem vlastním očím. Chtěla jsem si to s ním hned na místě vyříkat, jenže v té chvíli se objevilo auto. Jelo pomalu, bez světel, jako by se plížilo, aby si ho nikdo nevšiml. Jim seskočil z římsy a nasedl. Řídila Vida Joshuová. „Tys ji viděla?“ zeptal se Cannon. Kývla jsem. „Byl to červený otlučený nissan pana Joshuy. Ten, co měl pořád zaparkovaný za hudebkou s klíčky v zapalování 106 Ukázka elektronické knihy