„Velká škoda, že jsi hostům pivnice nedokázal vysvětlit situaci a že ti utekla.“ „Škoda? Poslyš, Michaile, ty asi nechápeš, co se tam doopravdy stalo, že ne?“ „Vysvětli mi to.“ „Nařídila jim, aby mě zastavili. A oni uposlechli. Marie ovládala kvazi! Úplně stejně, jako vy ovládáte povstance…“ Bedreněc se zavrtěl na své židli. „Denisi, ale to přece není možné.“ „Proč ne?“ „Protože se nic takového ještě nikdy dřív nestalo.“ „To je toho. Pokud vím, tak dřív taky nepovstávali nebožtíci… Máte v sobě schopnost přimět povstance, aby vás poslouchali. Víš, na jakém principu to funguje? Je to telepatie?“ „Ale ne, to ne… Já nevím. Existuje verze o feromonech.“ „Feromony, fermiony… Ale no tak! Jak by se asi s pomocí feromonů dal předat smysluplný příkaz? Prostě v sobě něco musíte mít, nějaký vnitřní vysílač. Někdo ho má slabší, někdo silnější. A když existuje vysílač, tak musí existovat taky přijímač.“ „Jedno nevyplývá z druhého…“ řekl Michail paličatě. „Znovu ti opakuju, že ji ti kvazi uposlechli. Bez rozmýšlení. Vůbec nereagovali na moje slova nebo na moje doklady. Prostě se na mě vrhli, a kdyby Marie neodešla – nebo jim nenařídila, ať toho nechají –, tak by mě roztrhali na kusy. Vidíš přece, co se děje, že jo? Povstal starý nebožtík, který pár desítek let ležel zamrzlý v ledu. Objevili se povstanci, kteří neposlouchají kvazi. A teď je tu další etapa – lidé, kteří pro změnu dokážou ovládat vás. Mezi tím vším určitě musí existovat nějaká spojitost.“ Michail se zvedl a prošel se po kuchyni. Podíval se z okna a znovu si dolil sklenici vodou. Pak se podíval na mě. „Dobře. Dejme tomu. Co dál?“ „Ten chlapík ze ‚Skupiny‘… Vysvětlil mi, proč mrtví začali povstávat. A myslím, že ty to víš taky.“ „Vím, že existuje teorie, podle které lidská DNA obsahovala potenciální možnost povstání už prapůvodně,“ přiznal Michail po chvilkové odmlce. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273702
„No, tak to ti pěkně děkuju za důvěru. Děkuju, žes mi to vysvětlil už dřív a že jsem nemusel vypadat jako úplný idiot.“ „Promiň. Máš pravdu, měl jsem ti to povědět. Už dřív.“ Bedreněc sklopil hlavu. Nějakou dobu jsem se na něho díval a pak jsem přikývl. „Dobrá, omluva se přijímá. Michaile, chceš znát můj názor na to, co se tady děje? „Kvůli tomu jsem si tě sem pozval.“ „Stále se vracíme zpátky k jedinýmu dni. Dni, kdy mrtví začali povstávat. Pokud pochopíme, kvůli čemu to celé začalo, tak taky pochopíme, kam všechno směřuje. Marie říká, že se celá tahle krize může ještě prohloubit, a já jí věřím.“ „My dva jsme už jednou společně hledali ženu ve velkoměstě.“ „A dopadli jsme ji, i když s pořádnou dávkou štěstí. Jenomže to byla kvazižena ve městě lidí. A měla svoje známosti a kontakty, no prostě minulost, takže jsme věděli, za kým máme jít a koho se vyptávat. Kdežto teď potřebujeme najít ženu, která byla považována za mrtvou. Ženu ve městě kvazi, kterým dokáže poroučet. Vždyť ona může vejít do kdejakýho domu a nařídit těm uvnitř, aby ji ukryli! A oni uposlechnou… Jo, a taky nezapomínej na to, že se mě někdo pokusil zabít. A jestli to přece jen nebyla Marie, tak kdo teda?“ „Dobře. Co tedy navrhuješ?“ „Po Marii ať jdou ti vaši experti. Přetlumoč všechno, co jsem ti řekl, svým nadřízeným. Třeba se díky tomu dostaneš z nemilosti.“ Michail zdráhavě přikývl. „A to, že vás Marie umí ovládat, jim pověz taky. Pochybuju, že ti uvěří hned, ale jakmile se o tom přesvědčí, tvoje akcie prudce vzrostou.“ Bedreněc znechuceně pokrčil nos, ale znovu přikývl. „A potom mě zaveď k těm, kteří se zabývají historií katastrofy. Určitě tady na to musíte mít nějaké odborníky.“ „To není tak jednoduché,“ řekl Michail. „Co se dá dělat…“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273702
Bedreněc vypnul svou „rušičku“ a schoval si ji do kapsy. Pak si povzdechl, vytáhl mobil a namačkal jakési číslo. Když promluvil, zněl jeho hlas klidně a vyrovnaně: „Tady Michail Bedreněc. Sedmdesát tři, červený, osm. Spojte mě se Zmocněncem.“ No ty vole… „Ano. Je to naléhavé. Ano, trvám na tom. Dobře, vysvětlím, o co se jedná. Já a můj parťák potřebujeme přístup k…“ Vzdálil jsem se k oknu a podíval se na šedivou oblohu. Pršelo, a to dost silně. Občasní kolemjdoucí k tomu ovšem přistupovali převážně stoicky. Otevřeli deštníky, natáhli si kapuce a šli si dál svou cestou. Pod oknem se přehnala dívka na jednokolce – jednou rukou zrovna komusi mávala a druhou si tiskla k uchu mobil. Déšť v podobě šedého poprašku ulpíval na jejích hustých kučeravých vlasech a voda jí už jistě musela téct až za límec, ale děvčeti to zřejmě ani v nejmenším nevadilo. „Slibují, že mi za několik hodin zavolají,“ řekl Bedreněc chmurně a přistoupil ke mně. Mobil svíral v zatnuté pěsti. „Zmocněnci jsem se nedovolal, ale jsem si jistý, že se to vyřeší… Ono to vážně nic neznamená, nemysli si. Zmocněnec je opravdu hodně zaneprázdněný. Hlavně teď, v době závažné krize…“ „Rozumím,“ řekl jsem. „A pochybuji, že by ti setkání s vědci cokoli přineslo,“ pokračoval Michail. „Souhlasím. Jenže já prostě nedokážu sedět na jednom místě. A potloukat se po městě naslepo je taky hloupost.“ Michail přikývl. Tvář měl zamračenou – zřejmě si to, co se dělo, bral k srdci ještě víc než já. Nejspíš to musí být těžké, když se na vás milovaný nadřízený zlobí a když jste u něho v nemilosti. Existují jen dva prostředky, jak se tomu vyhnout – buď svého nadřízeného nikdy nezklamat, anebo ho nikdy nezačít mít rád. Z Michailova mobilu se náhle ozvala veselá melodie, vzbuzující vzpomínky na staré dětské písně. Pěvcův hlas však byl naprosto dospělý, i když mimořádně jemný a lyrický: 100 Ukázka elektronické knihy