Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273640
byli, jak se Judita občas mezi řečí vytahovala, saští vévodové. Proč tedy nemohl Udalrik požádat o její ruku pro svého syna normálně? A co to znamená, že není z pravého boku? Jako že je z levého boku? Takže nemanželský? Když pobývala v roce 1350 na dvoře Karla IV., vydával ji za svého levobočka, tedy nemanželského syna, tak to zní docela pravděpodobně. A jak to, že ti chlapíci, kteří tady spřádají jeho jménem únos, hovoří slovansky? Udalrik přece není slovanské jméno, slovanská jména jsou samý slav a mír a mysl a voj... Bára usoudila, že jestli se o Udalrikovi často mluví na královském dvoře, mohlo by jeho jméno něco říkat Juditě a Eilice, protože jejich bratři u krále často pobývají. Zkusí na to tedy nějak nenápadně zavést řeč a třeba se dozví, kdo ten záhadný muž je. Mezitím došla k brance a přitiskla k ní ucho. Soror Meinswinda už měla podle všech propočtů dávno spát a spokojeně chrupkat. Propočty vyšly, chrupkání bylo přes branku slyšet. Bára do ní tedy zlehýnka strčila. Nic. Zkusila to trošku větší silou, ale zase nic. Ani po třetí, po čtvrté a po páté branka nepovolila. Soror Meinswinda ji bezpochyby zamkla, aby mohla celou noc nerušeně prospat... Báře se rozbušilo srdce. Tak tohle hrozí opravdu nebetyčným průšvihem. Aristotelovská debata je v plném proudu, blíží se čas večeře, a jestli se do večeře nezvládne dostat dovnitř, tak... Tak to bude hodně těžko vysvětlovat... Záložní krizový program radil zeď přelézt. Zdravý rozum radil ani se o to nepokoušet. Jednak je zeď vysoká a holá, není u ní žádná hromada haraburdí, po které by se dalo vyšplhat, ani strom, prostě nic, a jednak by sotva zahojený kotník nemusel vydržet ten skok dolů. Nápad odlákat sem něčího koně a použít ho jako stupínek Bára zavrhla okamžitě, jednak by si asi někdo všiml, že mu toho koně krade, jednak by kůň nemusel klidně stát a jednak to neřešilo, jak se dostat na druhé straně dolů. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273640
Mohla také úplně jednoduše zabušit na dveře, probudit soror Meinswindu a přiznat, že se přes zákaz vykradla ven. Ale to jí připadalo jako velmi nešťastné řešení. Nebo mohla někde v úkrytu vyčkat až do rána, a až se branka otevře, pokusit se nenápadně vplížit dovnitř. To by jí poskytlo i dostatek času na to, aby si vymyslela přijatelné vysvětlení, proč nebyla na večeři a proč nestrávila noc ve své posteli. Naposledy zkusila otevřít branku, opět marně, a zamířila do kostela. V kostele je bezpečno. Tam bude hezky schovaná přede všemi cizími kupci a spiklenci. Tedy pokud si tam Elfleda zase nedomluví nějakou spikleneckou schůzku... Tiše za sebou zavřela dveře. V kostele dnem i nocí hořely voskovice k větší slávě boží, napíchané na kovových bodcích upevněných na sloupech a zasazené do naleštěných svícnů u oltáře. Svícny byly buď zlaté, nebo sice jen bronzové, ale perfektně vypulírované, a leskly se jako zrcadlo. Světlo svíček vytvářelo v kostele strašidelnou hru světla a stínů, a těch stínů bylo podstatně víc než světla. Klenba a boční lodě tonuly v naprosté tmě a odněkud se linula vůně kadidla. Bára došla po špičkách, protože jí připadalo nepatřičné tohle až mysteriózní, tedy tajuplné, ticho rušit jakýmikoliv zvuky, doprostřed kostela a sedla si na krajíček lavice do mihotavé záře svic. Bylo by, pravda, bezpečnější zalézt někam do tmy, tam by ji určitě nikdo nenašel, ale Bára se té tmy trochu bála. Kostel je sice kostel a žádné zlovolné nadpřirozené bytosti by se tu plížit neměly, ale jeden nikdy neví. Domine, exaudý, pekáví, zkusila to v duchu jako Geilan. Porušila jsem pravidlo a vykradla jsem se z klauzury. A teď nemůžu zpátky. Já vím, že to byla lumpárna a dělat jsem to neměla, ale nedělala jsem to kvůli sobě, ale abych zjistila něco o tom, co šijou na Juditu, a mohla jí pomoct. Tak mě, prosím tě, dostaň zase zpátky, abych z toho neměla malér, a já slibuju, že krom těch dvou set modliteb, co mi uložila Elfleda, se třeba dneska za trest nenavečeřím, jestli tě to uklidní. „Geilan?“ ozvalo se tiše ve stínu vedle ní a o Báru se pokusil couravý psotník. „Netušil jsem, že přijdeš zrovna dnes...!“ Bára vyskočila jako srna. Ze tmy se vynořil Alwin, jeden z mladíků z Oddonovy družiny, ten, kterého Oddo tehdy, když 100 Ukázka elektronické knihy