Kapitola šestá Když jsem se druhý den ráno vzbudila, záclony byly zatažené, takže v pokoji panovala pořád tma a dalo se těžko určit, kolik bylo hodin. Musela bych vstát a odkrýt závěsy. Musela bych dojít k oknu a mně bylo pořád zle a oči jsem měla napuchlé. Trochu jsem si je promnula. Vůbec mi to nepomohlo. Jen jsem si na kůži vpustila chladný vzduch. Rychle jsem se zase schovala pod peřinu, kde bylo teplo. Teplo. Jedna z mnoha dalších věcí, na které jsem přestala být zvyklá, a tady to bylo něco normálního. Měla jsem je. Měla jsem ty kdysi normální věci, o kterých jsme všichni snili. A když je nemůžu dát své rodině… Dám je ostatním Pražanům a řekneme světu, co se stalo. Takhle to bude mít všechno nějaký smysl. Tohle byly věci, které jsem si po probuzení uvědomila. Stejně jako to, že budu muset nabrat sil. Že teď nebudu mít čas plakat nad svou ztrátou. Že se budu muset hodit do normálu a učit se, zlepšovat se. Čas na truchlení může chvíli počkat. Tohle ale bylo neodkladné. Každou chvíli někdo umíral. Někdo, koho někdo miloval. Jenom kvůli nim. Umírali jenom kvůli nim stejně jako moje rodina. To ráno jsem se k tomu zavázala. Možná mě ponoukl nějaký sen anebo jsem jen měla potřebu začít se o někoho starat. A už nikoho nezklamat. Nemůžu už zklamat. Teď jsem ležela sama v tom velkém pokoji a měla ještě trochu času, tak jsem mohla truchlit. Moje rodina nebyla pohřbena v zemi. Oheň je spálil na prach a já doufala, že je odnesl někam daleko za Prahu. Doufala jsem, že jsou na lepším místě, i když ta představa byla neskutečně bolestivá. Snažila 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273602
jsem se nad tím, přes nové slzy, usmát. Věřit tomu, že se mají lépe. Já jsem tam mohla být s nimi, kdybych ten den zůstala doma. Ach, chyběli mi už teď, jak bych to mohla zvládnout po zbytek života? Nedokázala jsem si to bez nich představit. Hlavně bez Tobiho. Měla jsem ho vidět, jak dospívá, a s rodiči jsme ho měli vést dobrým směrem. Měli jsme z něj tvořit dobrého člověka. Měli jsme se starat o naše staré rodiče spolu a pomáhat si navzájem celý život. Měla jsem se o něj už po celý život starat… Bylo toho tolik. Tolik myšlenek a vzpomínek, které byly ostré jako čepel, a myšlenka na ně bolela jako probodnutí. A já už nechtěla brečet, ale mohla jsem. A tak jsem znovu brečela. Brečela a brečela. Po chvíli jsem se už nemohla ani nadechnout. Zdvihla jsem se do sedu. Lapala jsem po dechu. Chyběl mi kyslík. Vydala jsem přidušený zvuk, který ve velké místnost ještě víc vynikl. Konečně se mi podařilo do sebe vpravit trochu vzduchu. „Klaudie?“ zeptal se nejistě ospalý hlas. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla. Otočila jsem hlavu na vedlejší polovinu postele. Mžoural tam na mě rozespalý princ. „A... An... Ano…?“ dokázala jsem se zeptat až na třetí pokus. Začala jsem si utírat slzy a popotahovat, abych mohla normálně mluvit. Zbavila jsem se slz, které mi bránily, abych pořádně viděla, a všimla jsem si změny. Už nedržel svou lidskou podobu jako včera. Jeho obličej měl oválný tvar a byl nadpozemsky krásný. Zdálo se mi, že v jeho obličeji nevidím tolik krutosti. Již minule se mi zdálo, že ji „postrádá“, ale teď jsem tam žádnou nemohla najít… Jeho rty byly plnější a oči tmavě modré. Vypadaly jako neklidné moře. Jako kdyby se v nich zdvíhaly obrovské vlny. I jeho vlasy vypadaly jinak. Měl je pod uši, trochu delší než předtím. Působily jako černé, jenže na některých místech jsem uviděla čistě modrou barvu. Nebyla výrazná, ale dala se na černé zachytit. Vlasy se mu také vlnily a měl je rozcuchané, což sedlo. Vypadal tak, jak by si každý představil moře před bouří. Jak by si každý představil prince Bouřlivé Vody. Také se zdvihl do sedu. A já si všimla, že i jeho ruce a břicho, které jsem viděla, protože neměl tričko, byly samý sval. Předtím byl tak 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273602
hubený… Možná se změnil jeho vzhled, ale povaha se nedala jen tak změnit… Nebo dala? Co všechno magie dokázala? „Je všechno v pořádku?“ zeptal se a já si uvědomila, že na něj jen zírám. „Jojo,“ řekla jsem a on na chvíli zvedl obočí. Pak ale jen zakroužil hlavou a dal mi pusu do vlasů. „Dobré ráno,“ broukl, když se jeho rty oddalovaly od mé hlavy. Pak mě něžně chytil za ramena a položil zpátky na postel. Hodil přes nás deku. Snažila jsem se nepůsobit moc ztuhle. „Dobré,“ pokusila jsem se říct co nejnormálněji. Ani jsem si nedokázala představit, jak by to mělo znít. Byla jsem smutná a z tohohle jsem byla nesvá. Z něj jsem byla nesvá. Totálně mě zase rozhodil a já nevěděla, co si o jeho chování myslet. Jestli to bylo hezké anebo jestli to od něj bylo moc majetnické a bral to, mě, jako jistotu. Tak jsem tam jen tak ztuhle ležela s hlavou na jeho rameni a čekala jsem, co se bude dít dál. „Jak ses vyspala?“ zeptal se úplně normálně, jako by to bylo jedno z obyčejných a líných rán, která jsou každý den. „Vážně?“ zeptala jsem se trochu jízlivě. „Oh, jistě, promiň. Nejsem v tomhle směru zrovna znalý… Co se týče utěšování a ztráty.“ Pak bylo chvíli ticho. Chovala jsem se dost hnusně. Myslel to dobře. Tak jsem se k němu víc přitulila a řekla: „Byla jsem dost vyčerpaná. Co ty?“ Cítila jsem, jak je jeho pokožka teplá. Jak je plný života. Byl to neznámý pocit a nová zkušenost. A bylo to příjemné, konejšivé. „Skvěle,“ řekl zvesela a začal si mé vlasy namotávat na prst. Jeho prsty byly hbité a počínaly si něžně. Nechtěl, aby mě to jen trochu zabolelo. „Klaudie?“ zeptal se a já byla zvědavá, co z něj vyleze. „Ano?“ zeptala jsem se a pokusila jsem se skrýt zvědavost. Tohle byl můj zlozvyk, má závislost, které jsem se nemohla zbavit. „Nic, jen mě baví říkat tvoje jméno,“ řekl moje jméno a smál se. „Proč?“ zajímala jsem se a trochu mě to pobavilo. „Prostě se mi líbí tvoje jméno,“ řekl a vstal.
100 Ukázka elektronické knihy