Anders pozoroval neznámou ženu ležící v jeho posteli. Jemně prohnutá křivka zad, řádek vystouplých obratlů. Černé kaskády vlasů spadajících na polštář již začínaly šedivět. Pod lampičkou, v jejímž měkkém světle si Johanna po večerech čítávala. Nastal odliv. Odhalené dno. Při odeznívajícím orgasmu se pocit vždy přihlásil nesmírně silně, ale přijít mohl kdykoli. V tom okamžiku si přál, aby zmizela, aby vlasy zesvětlaly, svinuly se do kudrn a aby tam místo ní ležela Johanna. Zavřel oči a zatoužil po tom s takovou intenzitou, až mu vytryskly slzy. Jenže ona nezmizela. Stava. S finským otevřeným á. Stáva. Existuje? Opravdu? Ano, existovala. Se stejnou jistotou, jako že měla ve vlasech borové jehličí. Nažloutlou sponku unášenou černou řekou. Pohlédl na digitální číselník rádia s budíkem. Bdí už skoro hodinu, zmítaný mezi zhnusením a plíživou lačností. Dveře byly pootevřené a parkety se leskly jako zářící deska. Žaluziemi prosvítaly tečky světla. „Už se zase tváříš, jako by ti uletěly včely.“ Anders ztěžka polkl, než odpověděl. „Jak to?“ „Nemám pravdu?“ „Nevím. Sám se v sobě nevyznám.“ Překulila se a pohlédla na něj. Byla téměř krásná. Ale jen téměř. Kořen jejího nosu se mu v něčem nepozdával. Temné přimhouřené oči seděly zvláštně daleko od sebe. Anders by ji odhadoval na šedesát let, ale u téhle ženy to nebylo snadné. Pohybovala se rychle a ve všech tělesných partiích, kde se
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273562
ženám obyčejně usazuje tuk, měla kůži napjatou jako strunu. Když na ni sáhl, bylo to jako se dotýkat vyhladovělého zvířete. Nevážila skoro nic. Žena natáhla ruku, zabořila mu ukazovák do tváře a tiskla, dokud Anders bolestí neodvrátil hlavu. „Nesmíš smutnit,“ řekla. „Zakazuju ti to,“ dodala norsky. „Ty mi to zakazuješ?“ Žena si povzdychla. „Tohle vždycky říkávala teta. Zakazuju ti to. Nesnesla, aby se někdo tvářil smutně. Takže to zakázala.“ „A fungovalo to?“ „Pokud jde o ni, tak ano.“ Stava si lehla na záda. „Je tvoje matka ještě naživu?“ Žena uchopila lampičku za stínítko a důkladně si ji prohlížela. „Kde jste ji koupili, v Ikei?“ „Ano, žije.“ „Já byla v Ikei jen jednou. V Haparandě. Vlastně dvakrát. Ale nikdy jsem si nic nekoupila. Jen balení čajových svíček. Jezdíváte do Ikey často? Ta vaše rodinka.“ Anders si už zvykl na její sarkastické poznámky pramenící z čiré závisti a ani se neobtěžoval odpovědět, jen zavrtěl hlavou. Stava se překulila na břicho, strčila si pod bradu polštář a pozorovala ho mezi prameny uhlových vlasů. „Lituješ a toužíš po Johanně? Postrádáš její sladkou vůni?“ „Přestaň.“ „Tak proč jsme tady, Andersi? Pročpak tu ležíme? V téhle ložnici, kde je všechno tak světlé a harmonické, až je mi z toho na blití. Táta na nás čeká.“ Přiložila mu k bradavce nehet malíčku a škrábla ho. „Proč tě zajímá, jestli je moje máma ještě naživu?“ „Já to vím, že žije.“ „Ano, protože jsem ti to řekl.“ „Ne, pozná se to.“ „Jak?“ „Z kluka se stane opravdický chlap, teprve když její matka zemře.“ „ „Její? “
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273562
„Tak jeho. Sakra! Moc dobře víš, jak to myslím.“ „A co jsem potom já? Kluk?“ „Jo, plešatej kluk, co by nejradši zalezl zpátky do dělohy. Je tam krásně teploučko a jídlo dostáváš hadicí.“ „Vždyť nemám pleš. Možná řidší vlasy, ale plešoun nejsem.“ „A jakpak se má tenhle klouček? Hebkost sama.“ Svraštělý penis ležel Andersovi ochable na břiše, ale rychle se zvětšil, když se ho zmocnily její kostnaté ruce. Nemilosrdně mu stáhla předkožku, znovu a znovu s ní prudkými pohyby trhala dolů a smála se, když se při tom kroutil, aby se vyhnul bolesti. Nakonec ji musel odstrčit. Pak si vlezl na ni. Shlížel dolů. Vlasy rozházené po polštáři. Uštěpačně se usmívající rty. Ostře se rýsující stíny žeber a čtyři ztvrdlé struky. Huňatá srst pod pupíkem. Zpočátku ho děsilo, že má čtyři bradavky. O prsou nemohla být řeč, spíš o čtyřech bezbarvých knoflících, které byly vždycky tvrdé. Nyní ho vzrušovaly k nepříčetnosti. Její podivný zevnějšek v něm vzbuzoval pocity, které dosud nepoznal. Jako by v lese objevil cosi neznámého a zakázaného, do čeho mohl zasunout penis, kdykoli se mu zlíbilo. Nějakou starou lesní větrnici v říji, která jako by vystoupila ze zetlelých stránek pornočasopisu, jenž celá léta ležel zapomenutý někde pod smrkem. Čekala, až se jí zmocní. Ale Anders si dával načas. Tváře mu ztěžkly krví. Malá zlatá vojenská známka, kterou nosil na krku, se houpala mezi jejich ústy. Paže se mu chvěly napětím. Nakonec už to nevydržela. Zvedla hlavu a zahryzla se mu do ramene. A Anders už věděl, že když kousne, poteče krev. Anders přirazil, a připadalo mu, jako by vrážel kůl do srdce upíra. Hubené tělo se prohnulo jako luk, obličej se napjal. Sevřel jí obě ruce, podržel jí je za hlavou, pak si podal jednu její nohu a za koleno ji přimáčkl k posteli. Několikrát přirazil, než si podal i druhou nohu. Byla neuvěřitelně pružná, mohl jí nohy roztáhnout tak daleko od sebe, jak chtěl. A ona mu dovolila všechno. Čelo postele rytmicky naráželo do zdi. Žena ležela, rukou si mnula přirození a nebezpečně hladovýma očima se snažila zachytit jeho pohled. Její huňaté přirození vydávalo tak intenzivní pach, až odvrátil hlavu. Stava zavrčela. Jiným slovem ten zvuk popsat nedokázal.
100
Ukázka elektronické knihy