BOUŘE
„...byla krásná, byla milá, byla chytrá, zkrátka fajn…“ Šla kus přede mnou. Najednou se přetrhlo jedno ucho od její tašky a obsah se z části vysypal na chodník. Pomohl jsem jí to posbírat a pak jsme ucho navázali a šli spolu dál. Za chvíli jsme si už dobře rozuměli. Měla na zádech nevelký batoh, v ruce tašku, jmenovala se Luise a byla opravdu milá a hezká. Jela navštívit kamarádku v Nizze. Já chtěl trochu projet Azurové pobřeží, podívat se na moře a prohlédnout si nějaká městečka. Luise byla z Lucemburska. Ještě jsem nikdy nepotkal nikoho z téhle země, tak jsem jí to řekl a přidal několik vtipných poznámek na téma Radio Luxembourg. No, naštěstí ji to neodradilo, a tak jsme povídali dál. Byli jsme v Aix en Provence, kde ona studovala nějaký letní semestr, a já si předtím projížděl úžasnou krajinu v Provence, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273535
vnímal světlo a barvy, tak trochu po stopách van Gogha a Cézanna. Včera jsem skončil v tomhle krásném městě, kde se mi moc líbilo, a dnes jsem se chystal jet dál. Šli jsme směrem na výpadovku z města, kde chceme stopovat. „Kdyby ti to nevadilo, tak bych jela s tebou. Také bych si chtěla městečka u moře trochu prohlédnout. Tak jestli nemáš nic proti tomu, tak můžeme jezdit pár dnů společně.“ Fascinovalo, mne s jakou lehkostí a bezstarostností to řekla. Setkával jsem se s tím opakovaně na svých cestách. Cizí mladí lidé se dávali bez problémů dohromady, den či pár dnů cestovali spolu a pak pokračoval každý jinam. Žádný pevný jízdní řád. Samozřejmě mně nevadilo, že chce jet se mnou. Už jsem delší dobu cestoval sám, a to je někdy smutné. „Ale jen pojeď, bude mi potěšením.“ Tak jsme cestovali spolu. Projeli jsme trochu francouzské pobřeží, navštívili Cannes, Antibes a nějaká malá městečka. Jelo se nám velmi dobře, s děvčetem se dobře stopuje. Lidé nám zastavovali, a tak jsme snadno popojížděli podél pobřeží. Na jednu noc ale nezapomenu. Navečer jsme hledali nějaké místo na spaní. Byly tady vysoké pobřežní skály a my dole uviděli krásnou malou písčitou pláž, zcela odříznutou od světa. Jen nebylo snadné se tam dostat, cesta žádná. Nakonec jsme pracně slezli na jednom místě ze skály dolů a pak se brodili kus vodou, až jsme se dostali k té malé pláži. Nádherné místo, krásné koupání, krásný teplý večer, podařilo se udělat i malý ohýnek, a něco jídla a pití jsme měli s sebou. Když jsem cestoval po Francii, tak jsem vyměnil vždy v cestovní lahvi vodu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273535
za víno. Připadalo mi to velice originální a teď se to hodilo. Na spaní jsme našli pěkné místo mezi skalní stěnou a velikým kamenem, který nás chránil od chladnějšího větru od moře. Úžasně romantické místo. Ráno nás vzbudila voda. Den právě začínal, ještě skoro tma a na nás padala voda ze shora, ale i ze stran, a leželi jsme v louži. Začala úžasná bouřka a divoká průtrž mračen. Prudký déšť, po skalách se valily potoky vody dolů na nás, vlny zaplavily plážičku a nebyl tady žádný úkryt. Romantické místo se změnilo v předpeklí. Seděli jsme, celí promočení pod pláštěnkou, schovaní za velkým kamenem, který nás chránil trochu před sprškami mořské vody, a klepali se zimou. Byli jsme v pasti, ze které nebylo úniku. Vylézt po té skále v tomhle počasí se prostě nedalo. Docela bezútěšná situace. Měli jsme strach. Jestli se moře rozbouří ještě více, tak bude vše beznadějně hluboko pod vodou. Ale matka příroda se nad námi slitovala, a asi za hodinu déšť přestal, vítr se utišil, moře se pomalu zklidnilo a vyšlo slunce. Tak jsme vymáchali slané oblečení v malém jezírku pod skalou plném dešťovky, sušili sebe a všechny věci. Po několika hodinách se nám podařilo pracně i vylézt po skále opět nahoru. Jeli jsme dál a na přespání hledali už mnohem bezpečnější místa. Rozloučili jsme se v Nizze a já pokračoval na Monte Carlo. Nizza, 1974
100 Ukázka elektronické knihy