Michael na ni zíral, šokem dočista oněměl. Naznačovala, že i Nichola by někdo mohl umučit jako toho chlapce na pitevním stole. Sevřel ruku v pěst, jak to na něj najednou dolehlo: chlapcova bledá kůže, bledá stejně jako vyšetřovatelka. Michael si vzpomněl na noční můru, která mu nedala spát, na to, jak ho ten klučina včera v noci navštívil. Jen tak tam stál za dveřmi do ložnice. Byl mrtvý, ale stál a dokázal chodit po svých, přinesl s sebou pach pitevny. A ještě někdo s ním byl. Michael ho kdysi znával. Někdo mladší. Ty seš tady vyšetřovatelka. Proč chceš pomoc ode mě? Co s tím podle tebe zmůžu? Ale nahlas to ze sebe nedostal, a v jednu chvíli si uvědomil, že se jí dívá do očí a přikyvuje. Natáhla se pro něco do auta a podávala mu to. Michael s sebou trhl, protože poznal Nicholovu tašku na notebook. Udělala zvláštní posunek směrem ke své hrudi. Obětní dýka do srdce. „Jestli někdo zjistí, že jsem vám to dala…“ Snaží se to na tebe narafičit, chtějí tě falešně obvinit. Michael zaváhal a mírně naklonil hlavu, aby dohlédl za ni, do prázdného auta. „Proč?“
Vyšetřovatelka přelétla pohledem po parkovišti, naštvaně máchla rukou. „Je zaheslovaný. Nemůžu se do něj dostat. Vy jste kluka znal…“ „Na to snad máte svoje lidi. Specialisty, kteří si s tím poradí.“
Znovu se rozhlédla a Michaelovi na chvíli připadalo, že snad nasedne zpátky do auta. „Vyšetřujeme vraždu. Máme jiné priority. Zabere dost možná i několik týdnů, než se k tomu dostaneme.“ Michael ji probodl pohledem, protože to opravdu nedávalo žádný smysl. „A co tak najednou? Když jsme spolu mluvili včera, byl vám kluk celkem ukradený.“ Přejela si rukou po kabátě. Michael si až teď všiml, jak je obnošený a místy prošoupaný. Její dlouhé bílé prsty na tmavé látce, jako by z ní stírala protivný flek. Jako by se jí hnusilo pomyšlení,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273522
že ho ve skutečnosti žádá o pomoc. „Tak chcete ho najít, nebo ne?“ řekla nakonec a v hlase jí tentokrát jasně zazníval hněv. Michael se na ni zadíval. Naser si. Po tom, jakým tónem jsi se mnou mluvila včera. A najednou se budeš tvářit, že bych nad tím měl mávnout
rukou a riskovat svou vlastní bezpečnost. Ale i tak natáhl ruku a tašku si přece jen vzal. Asi už ho měla přečteného a věděla, že to udělá. Inspektorka Kennedyová mu do dlaně vtiskla vizitku. Byla na ní napsaná adresa. „Večer ho potřebuju zpátky.“ Tentokrát to znělo jako rozkaz. Michael otevřel ústa, chtěl se na něco doptat, ale ona už byla dávno v autě. Otupěle sledoval, jak se červená koncová světla vytrácejí a mizí v pošmourném ránu. Kdyby v ruce nedržel tašku, vůbec by nevěřil, že k té zvláštní interakci skutečně došlo. Když vešel do openspacové kanceláře, stáhl se mu žaludek, protože zjistil, že už tam špicluje jeho kolega James Clarke. Lelkoval u Michaelova stolu s hrnkem kávy v ruce. Nejspíš se chystal po víkendu rozdávat moudra, uvažoval Michael. Že by měli pokutovat sobecké řidiče, kteří zneužívají rodinná parkovací místa u Tesca. Nebo se pochlubí nějakou tou historkou o dvou synátorech, aby upozornil na to, jak ukázkový je rodič. Místo toho mu pokynul na pozdrav a pohlédl na tašku, kterou si Michael přinesl. „Konečně sis obstaral nový počítač?“ Michael se podíval, kam jako kolega civí, a v duchu si vynadal, že nenechal notebook v autě. „Jen na něm chci kamarádovi něco zkontrolovat.“ James povytáhl obočí, až se dotýkalo jeho hustých hnědých kudrn. Michael mu odečítal z tváře: Ale vždyť ty nemáš žádné kamarády. Sledoval, jak se to James snaží zamaskovat. „Že by v tom zas byla nějaká ženská?“ Michael ze sebe vydoloval nenucený úsměv. „Ty seš fakt kanec, kámo. Pokaždé se vytasíš s nějakou novinkou a já jen čumím. No vážně.“ James pozoroval, jak ze sebe
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273522
Michael setřásá sako a odhazuje ho na židli. „Slyšel jsem o tom klukovi — to pro tebe musel být celkem šok. To, co psali na internetu, jak ho mučili… fakt je to pravda?“ V šedých prostorách sociální správy nasadil tlumený, spiklenecký tón. Paranoia se u nich
v kanceláři nejednou vznášela vzduchem jako hutná mračna. „Nevím. Viděl jsem jen obličej,“ řekl Michael. „Jasně. Experti ve zprávách zmiňovali, že to možná udělala nějaká bestie, klidně i velká kočka. Prý byl zohavený.“ James se zatvářil polekaně, sotva si to uvědomil. „Sakra, tvůj brácha. Promiň. Zapomněl jsem.“ „To máš jedno.“ James si odkašlal a utřel si rukou brunátný obličej. Vymáčkl ze sebe úsměv a ještě víc ztišil hlas. „Už tu byla Anita. Čím jsi ji vytočil tentokrát?“ „Vytočil? Já? To teda netuším. Je tady ještě?“ zeptal se Michael. Váhal, jestli si šéÆu něčím popudil, anebo se ho James snaží rozhodit, aby odvedl pozornost od svého vlastního přešlapu. „Odjela na schůzi do Glasgow.“ James přistoupil o krok blíž. „No, to já jen tak, abys věděl. Trochu se na tebe vyptávala.“ „Jak jako vyptávala?“ Michael skočil Jamesovi na lep, nemohl si zkrátka pomoct. James popošel o další krůček, aby mu mohl zašeptat rovnou do ucha. Z jeho dychtivosti sálalo, jak moc ho potěšilo, že rozdráždil kolegovu zvědavost. „Na Nichola Morgana přece. Proč se o něj tak zajímáš. Proč ses tak vyptával, když minulý týden zmizel.“ Michael vycouval, aby mu James nefuněl do ucha nepříjemně vlhký dech prosycený kávovým odérem. Obrátil se k němu čelem. „A ty si fakt myslíš, že by Nichol jen tak zmizel a nikomu nic neřekl?“ James nachýlil hlavu. Znovu pohlédl na tašku s počítačem a pak se opět zadíval na Michaela. „Já bych řek…“ Mluvil pomalu. Vážil slova na efekt. „Já bych řek, že Nichol byl větší vý-
100 Ukázka elektronické knihy