Pracov ní analý za
101
Nedostatková ekonomika jako základní problém socialistické společnosti a její důsledky Zde však začíná celý problém. I kdyby socialistická revoluce zvítězila v ekonomicky nejvyspělejším kapitalistickém státě nebo celosvětově v období, kdy všecky oblasti světa budou ekonomicky na úrovni toho času nejvyspělejší kapitalistické společnosti, plyne přímo ex definitione, že ekonomika socialistické společnosti je pořád ještě ekonomika nedostatková. Socialistická společnost má umožnit všestranné rozvinutí člověka, všestranný rozvoj každého jednotlivce. Má otevřít cestu k tomu, aby v komunismu mohl být dosažen stav, v němž nic už nestojí v cestě seberealizaci každého člověka, jeho „činnému sebeuplatnění“ (Marx). To však zahrnuje celou řadu předpokladů, od uvolnění z námezdného pracovního procesu až po systematickou světonázorovou, kulturní a estetickou výchovu všech atd. atd. I v podmínkách ekonomicky nejvyspělejší kapitalistické společnosti nejsou tyto předpoklady dány a zajistit je, je právě historickou úlohou socialistické ekonomiky, jež musí vytvářet takové množství produktů, že tyto sociální cíle bude možné realizovat. Převezme-li socialistická společnost i tu nejvyspělejší kapitalistickou ekonomiku jak stojí a leží, bude nucena ještě určitou dobu věnovat přestavbě a rozvinutí této ekonomiky právě v tom směru, v němž leží její humanistické cíle. Není možno chápat socialistickou společnost jako jen mechanické prodloužení (případně i prohloubení) společnosti vysoké konzumpce, v níž se jen porce konzumu dále automaticky zvýší tím, že vládnoucí třídou uzurpované a mrhané přebytky budou přerozděleny všem rovnou mírou. Socialistická společnost má za úkol revidovat strukturu distribuce nejen co do sociální rovnosti, ale zvláště vzhledem ke kvalitativnímu rozložení této distribuce – řečeno zjednodušeně, ale názorně: nepřidá automaticky každému další auto a chatu, ale bude plnit svůj historický cíl znovu-polidštění lidstva mimo jiné tak, že automobilisty a chataře bude volat k aktivní tvůrčí práci, studiu, kultuře a umění. A to za výše uvedeného předpokladu, že převezme tu nejvyšší úroveň předcházející kapitalistické ekonomiky. I v tomto případě bude tedy socialistická společnost alespoň po určité období disponovat nedostatkovou ekonomikou a bude nakonec vyjádřena klasickou formulí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273396
102
Egon Bondy
„každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“.13 Teprve po určitém období rozvine socialistická společnost skutečnou ekonomiku dostatku, resp. přebytkovou ekonomiku, a tehdy ovšem končí též svou historickou existenci: přebytková ekonomika umožňuje zřízení komunistické společnosti, v níž je společenský produkt distribuován, ba přesněji řečeno, rozebírán podle potřeb. Jakkoli je stadium komunismu dosud historicky vzdáleno, je nutno mít tuto dialektiku neustále na zřeteli, abychom pochopili, čím vlastně socialismus je a čím ještě není, a na základě toho pochopili i vlastní dialektiku socialismu samého s jejími charakteristickými vztahy – a nebezpečími. Jestliže i v čisté teorii vyplývá zákonitá nutnost přechodného období mezi kapitalismem a komunismem, mezi společností ryze třídní a ryze beztřídní, pak neudivuje, že v historické praxi je to skutečnost zcela konkrétní. Socialistická společnost nemůže být budována jen v jedné oblasti světa, jen pro jednu část lidstva, kde by byly pro to eventuálně nejpříhodnější ekonomické podmínky. Taková „socialistická společnost“ by se prostě co nejdříve dostala do antagonistického vztahu k ostatnímu lidstvu, jež by bylo ponecháno na nižší
Egon Bondy naráží na Marxův text „Kritika Gothajského programu“ z roku 1875. Marx zde rozlišuje tzv. „první fázi komunistické společnosti“, která „právě vychází z kapitalistické společnosti“, a která tedy „má ještě na sobě mateřská znamení společnosti staré“. V této společnosti je sice již odstraněno vykořisťování a jsou odstraněny třídy, ale není překonána ekonomická vzácnost ani dělba práce. Velikost individuálních spotřebních prostředků, které má daný jedinec k dispozici, je určena velikostí práce, kterou odevzdal. Směňuje se tak „stejné množství práce v jedné formě za stejné množství v jiné formě“. Jedná se o „rovné právo“, které je však „buržoazním právem“ a „nepřekračuje stále ještě [své] buržoazní meze“. „Platí zde táž zásada jako při směně zbožních ekvivalentů“ za kapitalismu. Marx v této souvislosti vyvrací představu jakéhosi hrubého rovnostářství, podle níž by se všichni členové měli mít stejně. Tato představa totiž abstrahuje od talentu a různých jiných individuálních schopností. Rovnost tkví podle Marxe jedině v tom, že se „všem měří stejným měřítkem, prací. Ale jeden člověk je tělesně nebo duševně zdatnější než druhý, a dodá tedy za tutéž dobu více práce nebo může pracovat déle; a práce, má-li být měřítkem, musí být určena co do rozsahu nebo co do intenzity, jinak by přestala být měřítkem. (…) Neuznává třídní rozdíly (…), uznává však mlčky nestejné individuální nadání, a tím i pracovní schopnost dělníků. (…) Nestejné jedince (a nebyli by to různí jedinci, kdyby nebyli nestejní) lze měřit stejným 13
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273396
Pracov ní analý za
103
vývojové úrovni, a tento antagonismus by se prostě podle všech zákonitostí historické dialektiky projevil nejzhoubnějším způsobem právě na charakteru takové „socialistické společnosti“ samé, jež by prostě socialistickou společností být přestala. Reformistické iluze o tom, že nejprve vybudujeme socialismus ve vyspělých oblastech a pak ho rozšíříme na celé lidstvo, nejsou prostě ničím jiným než teoreticky trapnou variantou cesty imperialistické integrace, která má časem darovat blahobyt celému lidstvu. Boj za provedení světové socialistické revoluce je už sám o sobě dlouhodobým procesem, v němž dochází k etapovitým vítězstvím (a ovšem v důsledku toho i porážkám) v jednotlivých zemích či oblastech světa, avšak v každém případě se odehrává ve světě, jehož sjednocená ekonomická potence má rozhodně ještě daleko k přebytkové ekonomice komunismu. Vrátíme se k otázce historické „včasnosti“ či „předčasnosti“ socialistické revoluce (mimo jiné právě vzhledem k vývoji ekonomických sil v jednotlivých zemích i celého lidstva) v dalším výkladu, zde nemůžeme zatím víc než konstatovat, že je faktem, že socialistická revoluce se již rozvinula a probíhá – a z tohoto reálného faktu musíme vycházet. měřítkem jen potud, pokud je postavíme pod stejný zorný úhel, pokud se na ně díváme jen po určité stránce, například v tomto případě pokud na ně hledíme jen jako na dělníky a nevidíme-li na nich nic jiného, nedbáme-li ničeho jiného. Dále: jeden dělník je ženatý, druhý není; jeden má víc dětí než druhý atd. atd. Při stejném pracovním výkonu a tedy i stejném podílu na společenském spotřebním fondu dostává tedy jeden fakticky víc než druhý, jeden je bohatší než druhý atd. Aby se právo vyvarovalo všech těchto nesrovnalostí, muselo by být spíš nerovné než rovné.“ Marx, K., „Kritika Gothajského programu“, in: Marx, K., Engels, B., Spisy, sv. 19, SNPL, Praha 1966, s. 49. Ve „vyšší fázi komunismu“ dochází již k překonání dělby práce a přinejmenším do značné míry také k překonání ekonomické vzácnosti; mizí námezdní práce a pouze dobrovolná práce je schopna při vysoké míře automatizace zajistit dostatečné zdroje společnosti. Teprve za této situace, kdy není již nutné pracovat pod tlakem vnější nouze, a přesto je společnost vysoce nadbytková, kdy „s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem“, je dle Marxe možné překonat onen „obzor buržoa zního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ Tamt., s. 48–50.
Ukázka elektronické knihy