98
N O R A
RO B E RT S
•
N OV Ý
Z AČ ÁT E K
„Pracky mám nahoře, brácho. Jsme obyčejní, neškodní vandráci. Jen neubližuj štěněti, jo? Vážně, brácho, spusť ten kvér.“ „Proč se schováváš?“ „Slyšel jsem auto, ne? A chtěl jsem omrknout, vo co jde. Posledně jsem to zkoušel taky a ten kretén se nás pokoušel převálcovat. Tak tak jsem polapil Joea a odklidili jsme se.“ „Co to máš s obličejem?“ Na protáhlé tváři byla pod levým okem vidět nažloutlá modřina až dolů k bradě. „No, před dvěma týdny jsem se přidal ke skupině docela pohodových trampů. Kempovali jsme a popíjeli. Druhou noc ze mě málem vymlátili duši a ukradli mi všechnu trávu. Měl jsem kvalitní zásoby a dělil se s nimi. Jenže chtěli všecko. Sebrali mi vodu, batoh, nechali mě tady ležet a odtáhli. No a tenkrát se objevil Joe, tak jsme se dali dohromady. Ten mi neublíží a ty mu taky neubližuj.“ „Neboj se, Joe.“ Lana si znovu dřepla a pejsek ji vděčně olizoval tvář. „Jsi miláček!“ drbala ho za ušima. „Je to dobrý pejsek. Řek bych, že mu jsou tak tři měsíce. Má něco z labradora, zbytek netuším. Tak, sakra, přestaň už na mě mířit tou pistolí, nemá je rád. Ať si říká, kdo chce, co chce, zabíjejí lidi.“ „Sundej batoh a vysyp ho. Svlíkni bundu a obrať kapsy naruby,“ nařídil Max muži. „Bože, zrovna jsem se dozásobil.“ „Nic ti nevezmeme. Jen se chci ujistit, že nemáš někde zašitou pistoli.“ „Jo tak… Žádný problém! Mám jenom nůž.“ S rukama nahoře kývl bradou k pouzdru na opasku. „Při kempování venku se tramp bez nože neobejde. Měl jsem stan, ten mi taky ukradli. A když po mně chceš, abych vysypal batoh, musím dát ruce dolů, že jo?“ Max přikývl. Chlapík setřásl batoh, otevřel ho a rozvážně vytahoval obsah: přikrývku, jedny ponožky, mikinu, foukací harmoniku, malou konzervu pro psa, nějaké další konzervy, sáčky s brambůrky, vodu a dvě knihy v měkké vazbě.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273374
99
N O R A
RO B E RT S
•
N OV Ý
Z AČ ÁT E K
„Jen doufám, že najdu nějaký přístřešek – možná pickup. Zatím jsem nic nenastartoval. A co nevidět začne sněžit. Jmenuju se Eddie,“ představil se a klidně dál vyprazdňoval batoh. „Eddie Clawson. Tak tohle je veškerý můj majetek,“ dodal. „Můžu se zas oblíknout? Je děsná zima.“ Je kost a kůže, pomyslela si Lana. A není mu víc než třiadvacet. Zpod lyžařské čepice mu čouhaly špinavé blond dredy. Instinkt jí napovídal, že tenhle mládenec je stejně neškodný jako jeho pejsek. „Oblíkni si bundu, Eddie. Já jsem Lana a tohle je můj přítel Max,“ představila se a zamířila k němu. „Lano.“ „Občas musíme někomu důvěřovat,“ prohodila k Maxovi. Pomohla Eddiemu uložit všechno zpět do batohu. „Kam máš namířeno, Eddie?“ „Kamkoli. Měl jsem kompas – ten mi taky ukradli. Hledám lidi, co nejsou mrtví, nezmlátí mě nebo nezabijou pro pytlík marjánky. A co vy?“ Eddie se podíval na Maxe, který si ho prohlížel z bezprostřední blízkosti. „Máš na mě minimálně pětadvacet kilo, kámo, a zdá se, že i svaly. Navíc ten kvér… Nejde mi o nic víc než najít klidné a bezpečné místo, kde lidi nešílí. Kam vy dva máte namířeno?“ „Do Pensylvánie,“ odpověděl Max. „Možná by se našlo místo pro další dvojici. A já vám pomůžu se tam dostat,“ navrhl Eddie. „A jak pomůžeš?“ „No…,“ Eddie si nahodil batoh na záda a kývl bradou k vozu. „Je to sice šikovná kára, ale ve sněhu s ní uvíznete. Hlavní tahy jsou většinou zablokované a na vedlejších silnicích ještě neodklidili poslední sníh. V benzince určitě najdeme řetězy.“ „Řetězy?“ vyvalila Lana oči. Eddie se jen usmíval. „Měšťáci, co? Sněhové řetězy. Řek bych, že přijdou vhod. A nějaká lopata se taky může hodit… popřípadě taky kyblík písku nebo tamhle toho štěrku. Oceníte, když vám helfnu. Upřímně řečeno nerad cestuju sám, venku začíná být nebezpečno. Čím víc lidí pohromadě, tím líp.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273374
100
N O R A
RO B E RT S
•
N OV Ý
Z AČ ÁT E K
Max se podíval na Lanu. „Jasně. A jdeme se poohlédnout po těch sněhových řetězech,“ usmál se. „Jo?“ rozzářil se Eddie. „Bezva.“
KAPITOLA 8
E
ddie našel řetězy a další užitečné pomůcky – majitelé pumpy při útěku zanechali po sobě slušně vybavenou bednu s nářadím. Pak odkudsi vylovil dvanáctilitrový kanystr na benzin a naplnil ho. „Za normálních okolností nerad vozím v kufru benzin,“ řekl, když ukládal zásoby, „jenže tyhle okolnosti nejsou zdaleka normální. Nevadí, když si s Joem odskočíme před odjezdem čůrnout?“ „Utíkejte,“ pokynul mu Max. „Je v pohodě, Maxi. Není nebezpečný – cítím to,“ řekla Lana. „Ani já se ho nebojím. Začínáme si zvykat na své výjimečné schopnosti – prozatím hledáme způsob, jak prokouknout cizí lidi. Eddie si s cizinci zažil své. Myslím, že nás tou historkou nevodí za nos. Zmlátili ho a okradli. Vypěstujeme si instinkt na odhad druhých. Eddie nebude jediný, se kterým se setkáme.“ „Děláš si starosti o Erika, protože nevíš, mezi jakými lidmi se ocitl, viď?“ „Brzy se uvidíme. Nastup si, venku je zima – a chci nastartovat, než se Eddie vrátí. Není třeba hned předvádět, jakou mocí vládneme.“ Nastoupili a Max sledoval ve zpětném zrcátku, jak Eddie s Joem klušou k vozu. „Naskoč, Joe,“ postrčil Eddie štěně jako první. „Ještě jednou vřelé díky. Sedět na měkkém a nechat se vézt je rozhodně příjemnější než šlapat po svých.“ Vyjeli z parkoviště a Lana se obrátila k Eddiemu. „Jak daleko jsi šlapal?“
Ukázka elektronické knihy