98
KIM LAWRENCEOVÁ
Jenže jakmile dorazila ke skříním, znovu zneklidněla. Neviděla žádné úchytky, s jejichž pomocí by skříně otevřela. Vzápětí zjistila, že stačí se jich jen dotknout a otevřou se samy. Nové oblečení, pořád ještě v ochranných obalech, zabíralo jen velmi malou část prostoru. Poklekla, aby si prohlédla úhledně srovnané krabice s botami a podívala se, jestli nelhal… Nelhal. Bylo tam deset různých druhů bot, každý ve dvou velikostech. Oblečení bylo naopak jen v jedné velikosti – té její. A výběr byl širší, než mají ve většině obchodů s módou, co zná. Není ovšem jejich častým návštěvníkem. Ale když zahlédne něco za dobrou cenu a ví, že by jí to slušelo, s koupí neváhá. Nejlíp se ovšem cítí ve starých dobrých džínsech a tričku… Ani jedno z toho tu nenašla a rozhodla se tedy pro široké stříbřitě modré kalhoty s velkými kapsami po stranách a rovněž modrou, jen o něco tmavší, retro halenku s vycpanými rameny a potiskem motýlků… Prádlo zvolila své vlastní, přestože v zásuvkách starobylé komody objevila nepřeberné množství jemného prádélka z nejrůznějších materiálů v celé škále barev. Z cestovní tašky vyndala kufřík s líčidly, vlasy si odhrnula dozadu, zajistila čelenkou a v koupelně se nalíčila, což jí jako obvykle netrvalo nijak dlouho. Stačilo trochu tvářenky a hnědý poprašek na víčka. Řasenku nepoužívala, protože řasy měla husté, dlouhé a tmavé od přírody, stačilo jen upravit je kleštičkami do požadovaného tvaru. Dílo zakončila lesklou rudou rtěnkou… Sundala si čelenku, vlasy si nechala rozpuštěné a zadívala se do zrcadla. Přemýšlela, co provést
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273320
JEZDEC V BÍLÉM
99
s neposednými kudrnami. Moc času jí už nezbývá. Mohla by si je svázat do uzlu, ale čím? Rozhodnutí odložila na později a vrátila se do ložnice. Oblékla se, nazula si červené sandálky na nízkém podpatku a vydala se zkontrolovat svůj vzhled v jednom z velkých zrcadel. Než k němu došla, ozvalo se zaklepání na dveře. Aniž stačila odpovědět, dveře se otevřely a návštěvník bez vyzvání vstoupil. Úsměv, s nímž vešel, mu zamrzl na rtech v okamžiku, kdy ji spatřil. Abby jeho nenadálý příchod překvapil, ale nedala na sobě nic znát. Všimla si totiž, že ani on není tak uvolněný, jak se snaží vypadat. „Už jsem skoro hotová.“ „V pořádku. Času máte ještě dost.“ Prohlédl si ji od hlavy až k patě a konstatoval: „Já bych řekl, že už vám nic nechybí.“ Vypadala úchvatně! Jako hlavní hrdinka v některém z těch klasických černobílých hollywoodských filmů, na něž se kdysi díval s maminkou. A teď ji viděl ještě navíc v barvě! „Děláte si legraci? Vždyť vůbec nejsem učesaná!“ „Já bych na tom nic neměnil,“ pronesl naoko lhostejně. Ve skutečnosti si ovšem představil, že je nahá a ty dlouhé lokny jí spadají přes ramena a zakrývají odhalená ňadra. Má mnohem delší vlasy než před těmi deseti měsíci, co se viděli naposled, zhodnotil pro sebe. „Co ještě potřebujete dodělat?“ zeptal se, a aby ji trochu poškádlil, zatvářil se znuděně. „Chtěla bych vypadat trochu k světu.“ Zvedla si vlasy nad hlavu, pak je zas nechala spadnout, a domnívala se, že její gesto je dostatečně výmluvné. Zain ho ale očividně nepochopil. „Chtěla bych vypadat k světu, protože spousta lidí na mě asi bude zvědavá. Ale možná bych se měla raději zahalit? Anebo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273320
100
KIM LAWRENCEOVÁ
by se to nehodilo? Jak vidíte, jsem opravdu bezradná…“ Chytila se rukama čalouněného opěradla jedné z židlí, snad aby se pod tíhou všech těch starostí, co se na ni nahrnuly, vůbec udržela na nohou. „Nedělejte ze sebe nebohou chudinku!“ okřikl ji. Měl pocit, že to na něj jen hraje. Nedokázal si představit, že někdo, kdo vypadá jako ona, by o sobě mohl vážně pochybovat. „Nesluší vám to, a ani mi to k vám nesedí. Na vlastní oči jsem viděl, že vás nevyděsí ani tlupa ozbrojenců,“ připomněl jí. „A co konkrétně jste myslela tím vypadat k světu?“ „Babička, když někam odcházela, se mě vždycky ptala… Vypadám k světu?“ Vzpomínka na milovanou babičku jí vehnala slzy do očí. Dřív než stačily vytrysknout se ale vzpamatovala a znovu se usmála. „A co vaše švagrová? Třeba by mi poradila. Má s tímhle postavením přece jen už zkušenosti.“ „Ne,“ uťal ji rázně. „Ale –“ snažila se protestovat. „Na Kaylu zapomeňte. Nepřiblížíte se k ní ani na krok.“ Vstal z křesla, zamířil k Abby a bylo jasné, že to, co říká, myslí úplně vážně. Tvářil se jako bůh pomsty… Sevřela opěradlo židle, již zvolila za svou oporu, ještě pevněji, ale pohledem neuhnula. Buď jí to nedovolila její vlastní hrdost anebo ji jeho slova ochromila, uvažoval. Atmosféra v místnosti zhoustla tak, že by se dala krájet… Zastavil se pár kroků od Abby a stejně výhrůžným tónem pokračoval: „Nikoho o radu žádat nebudete. Rozumíte?“ „Nechápu, co vám na tom tak vadí,“ pokusila se vzepřít. „Ke Kayle se ani na krok nepřibližujte, Abigail!“ Ukázka elektronické knihy