ředitel a předseda společnosti, údajně „prosazoval dvanácticentimetrový formát, který poskytuje dostatek prostoru, aby si posluchači mohli vyslechnout celou Beethovenovu Devátou symfonii bez přerušení“, jak se praví v jeho nekrologu.5 Tato velikost se užívá dodnes a Devátá se tak znovu nesmazatelně zapsala do dějin hudby. Oghaovo rozhodnutí prý bylo ovlivněno jeho muzikantskou průpravou.
POZNÁMKY
1. 2. 3. 4. 5.
Goodall, The Story of Music, s. 154. Chicago Tribune, 25. 6. 2009. Goodall, s. 237–238. Chicago Tribune 26. 10. 2012. Chicago Tribune, 25. 4. 2011.
102
Maor sazba 08.indd 102
13.12.2019 15:27:29 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273305
Kapitola 7
Hudební pomůcky Vidlicová ladička a metronom
Když si za starých časů chtěl hudebník naladit nástroj, byl zcela odkázán na svůj sluch. Roku 1711 však anglický trumpetista a loutnista John Shore vynalezl vidlicovou ladičku, nástroj, který vydával tón přesně stanovené výšky; zkušenému muzikantovi to stačilo, aby si podle nové pomůcky správně naladil všechny struny. Jako výchozí tón si Shore zvolil a′ nad středním c′, jehož frekvenci stanovil na 423,5 hertzu. Shoreova ladička prodělala řadu vylepšení, zejména kolem roku 1850, kdy německý fyzik Rudolph König stanovil frekvenci noty a′ na 435 Hz a měl v úmyslu prosadit ji jako mezinárodní standard ladění. Ale stejně jako v případě řady jiných mezinárodních dohod, ne každý se touto úmluvou hodlal řídit; vášnivé debaty, co by se mělo považovat za „správnou“ či „absolutní výšku“ této noty, byly tou dobou dosti běžné. Moderní standard a′ = 440 Hz (komorní a) byl přijat na přírodovědeckém kongresu, který se konal ve Stuttgartu roku 1834, ale teprve v roce 1939 se z něj stalo oficiální mezinárodní měřítko. Ani tím však spory o ladění neustaly. Kolem roku 1970 začala móda hrát orchestrální hudbu na dobové nástroje, čímž se obvykle míní nástroje doby barokní (zhruba 1600–1750). Zastánci tohoto trendu prohlašují, že dobové nástroje znějí autentičtěji, že jejich zvuk více odpovídá skladatelovu záměru (tyto nástroje mohou být i původní, třeba housle ze 103
Maor sazba 08.indd 103
13.12.2019 15:27:29 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273305
Obr. 7.1: Dvě vidlicové ladičky upevněné k ozvučné skříňce.
slavných dílen Stradivariho, Guarneriho či Amatiho, nebo rekonstruované, což se obvykle týká dechových nástrojů). Aby však zněly skutečně autenticky, musí se naladit o dost hlouběji, v souladu se zvyklostmi dřívějších dob; konkrétně na a′ = 435 Hz, zmíněné výše, nebo na ještě hlubší ladění barokní epochy (Händelova ladička z roku 1751 udávala frekvenci tónu a′ 422,5 Hz, a Mozartova z roku 1780 421,6 Hz.)1 Zvuk ladičky odpovídá téměř čisté sinusoidě; jejím vibracím takřka zcela chybí vyšší harmonické tóny. Jakmile do ní udeříme, může znít velmi dlouhou dobu, než zvuk zeslábne natolik, že bude pod prahem slyšitelnosti. Podobně jako na Slinky (viz str. 71) se i na ladičce dají demonstrovat různé akustické principy; nejlépe na dvou stejných ladičkách najednou, připevněných na ozvučné skříňce, která funguje jako rezonátor (viz obr. 7.1). Postavte dvě takové ladičky pár 104
Maor sazba 08.indd 104
Ukázka elektronické knihy
13.12.2019 15:27:30