nic špatného, že má právo na to, co si vezme nebo ukradne, a tak jsem pochopila, že mě nebude poslouchat. Nechá moje tělo vlkům, pojede domů se zlatem schovaným pod kabátem a bude tvrdit, že jsem se ztratila v lesích. Pustila jsem měšec, pořádně si vykasala sukni a snažila se couvat, plácala jsem se v hlubokém sněhu, který mi sahal skoro k bokům. Vrhl se po mně, já jsem uskočila a spadla na záda. Sněhová krusta se pod mou vahou probořila a větvičky lesního podrostu mi poškrábaly tvář. Nemohla jsem vstát. Stál nade mnou, v jedné ruce držel nůž a tou druhou se po mně natahoval, ale pak se zarazil. Ruce mu klesly podél těla. Nebyl to projev jeho slitování. Do tváře mu proudil silnější chlad a po hustém hnědém plnovousu mu šplhala jinovatka. Vyškrábala jsem se zpátky na nohy. Celá jsem se třásla. Za ním stál Staryk, rukou ho držel za šíji, jako když pán chytne psa. Po chvíli ruku spustil. Oleg mezi námi netečně stál, v omrzlém obličeji neměl ani kapku krve. Otočil se, pomalu se vrátil k sáním a vylezl na kozlík. Staryk mu nevěnoval jediný pohled, jako by mu ani za mák nezáleželo na tom, co udělal: jenom na mě upíral oči, které se leskly jako Olegova čepel. Třásla jsem se a dělalo se mi špatně od žaludku. Na řasách mi zamrzaly slzy a slepovaly je dohromady. Rozklížila jsem víčka a ruce jsem držela zaťaté, dokud se mi nepřestaly třást. Pak jsem se sehnula, vytáhla ze závěje měšec a podala mu ho. Staryk přišel blíž a vzal si ho ode mě. Nevysypal ho, na to byl příliš plný. Namísto toho do něj strčil ruku a vytáhl hrst mincí, které pak s cinkotem jednu po druhé nechal spadnout zpátky do pytlíku, dokud v ruce, oděné do bílé rukavice, nedržel poslední zlatou minci, zářící jako sluneční paprsky. Zamračil se na ni, na mě. „Je jich tam všech šedesát,“ řekla jsem. Srdce mi tlouklo pomaleji, protože jinak by mi snad puklo.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273155
„Přesně jak má být,“ odtušil. „Neboť věz, že pokud mne zklameš, čeká tě led, když však uspěješ, získáš mou ruku a korunu.“ Řekl to, jako by to myslel vážně, a také rozzlobeně, přestože ty podmínky stanovil on sám: měla jsem pocit, že by mě snad radši zmrazil, než aby dostal svoje zlato. „A teď jdi domů, smrtelnice, než tě opět povolám.“ Bezmocně jsem pohlédla na sáně: na kozlíku seděl Oleg, oči ve zmrzlé tváři upíral do zimy a to poslední, co jsem chtěla, bylo nasednout k němu. Ale odsud jsem domů dojít pěšky nemohla, ani do žádné jiné vesnice, kde bych si mohla najmout jiného vozku. Oleg cestou sem sjel ze silnice a já jsem neměla ani ponětí, kde jsme. Otočila jsem se, abych mu oponovala, ale Staryk už byl pryč. Stála jsem sama pod borovicovými větvemi obtěžkanými sněhem a obklopovalo mě jenom ticho a stopy, včetně té hluboké díry, kterou jsem promáčkla ve sněhu, když jsem spadla. V závěji byla obtisknutá dívka, jako by si tam hrálo nějaké dítě. Jak jsem tam tak stála, začalo hustě, rovnoměrně sněžit, což mě přinutilo jednat. Zdráhavě jsem se dovlekla k sáním a vlezla jsem dovnitř. Oleg tiše trhl otěžemi a klisna opět začala klusat. Navedl ji mezi stromy, pryč od cesty, a zajel hlouběji do lesa. Snažila jsem se rozhodnout, jestli mám větší strach z toho, že ho oslovím a on mi odpoví, nebo že moje otázka zůstane bez odpovědi, a jestli mám zkusit seskočit ze sání. A pak jsme najednou projeli úzkou mezerou mezi stromy na docela jinou cestu: cestu, jejíž povrch byl světlý a hladký jako vrstva ledu a bělostně se třpytil. Když jsme na ni vjeli, v sáních hrklo, ale pak se rozhostilo dokonalé ticho. Klisna se podkovanými kopyty rychle odrážela od ledového povrchu a sáně klouzaly za ní. Okolo nás se tyčily vysoké stromy bílé jako břízy a obsypané šelestícími listy. Takové stromy u nás v lese nerostly a v zimě by měly být holé. Ve větvích poskakovali bílí ptáci a bílé
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273155
veverky a rolničky sání tak zvláštně zpěvavě cinkaly, vysoko, jasně a čistě. Neohlížela jsem se, abych se podívala, odkud cesta vede. Schoulila jsem se v přikrývkách, pevně jsem zavřela oči a neotevřela je, dokud se zase neozval zvuk křupajícího sněhu; najednou sáně stály před brankou mého vlastního dvorku. Vrhla jsem se ven a bleskově proběhla brankou až ke dveřím, kde jsem se konečně ohlédla. Ale utíkala jsem zbytečně. Oleg odjel pryč, aniž se na mě byť jedinkrát otočil.
Ukázka elektronické knihy