KAPITOLA 5 Když se Caedenovi pročistil zrak, přelétl očima skrovný nábytek a přetékající knihovny Asarova pokoje a zhluboka vydechl. Konečně. Tak tohle byl Gassandrid — jeden z Venerátů. Tvrdošíjný, sebejistý. Skálopevný ve svém přesvědčení, dokonce už tenkrát. Caeden okamžitě poznal, že ta vzpomínka je stará, ovšem zdaleka ne tak stará jako vzpomínka na jeho vlastní setnutí. Během schůzky s Gassandridem už byl se svou nesmrtelností dokonale smířený. Navíc měl při ní jiné tělo — vyšší, štíhlejší a se světlejší kůží, než když jej oslovovali jako lorda Deshrela. Přesto se v tom těle cítil přirozeně. Na Asarův tázavý pohled zareagoval drobným kývnutím, narovnal se a trochu se při tom zamračil. V některých detailech pořád neměl jasno. Věděl, že Gassandrida našel po dlouhém pátrání — hledal takové, jako byl on sám —, ale nevybavoval si, co ho k tomu vedlo. Jednotlivé věty ze vzpomínky poznával, nedokázal je však zasadit do kontextu. Bylo to alespoň něco. Tolik se toho nedozvěděl už dlouho. Ale přesto se jednalo jen o maličký útržek z celkového obrazu. „Tak tohle jste si mysleli?“ zeptal se pomalu a nakrčil obočí, když si dal dvě a dvě dohromady. „Že Shammaeloth — nepřítel za Bariérou — je ve skutečnosti El?“ „Myslel sis to i ty,“ opravil ho tiše Asar, v jeho slovech však zaznívala nemalá úleva. Během předchozích sezení se snažil nedávat na sobě nic znát, ale Caeden přesto věděl, že jejich neúspěšné pokusy mu nedopřávají klidu. „Nynější uspořádání považujeme za samozřejmé, ale zkus si představit svět bez kanu — svět, ve kterém nikdo nevěděl, že budoucnost je nevyhnutelná. A pak si zkus představit, že náhle spatříš pravdu a jediné rozumné vysvětlení pochází od toho, kdo ti ji ukázal.“
94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273110
Caeden zavrtěl hlavou a zamyslel se nad vzpomínkou. „Ale já jsem mu nevěřil,“ poznamenal. „Nakonec jsi mu také uvěřil. Po dvou stech letech, kdy ses snažil jeho předpovědi vyvrátit,“ prohlásil Asar. „Přesvědčit tě bylo těžké, ale o to horlivější věřící se z tebe stal.“ Promnul si oči zarudlé únavou a vyčerpáním. „Toto je úspěch, Tal’kamare. Velký úspěch. Začínáme dělat pokroky. Však už bylo načase.“ Caeden ta slova potvrdil krátkým kývnutím. Tíha, která mu v uplynulých dvou týdnech spočívala na bedrech, o něco polevila, a to přesto, že mu ta vzpomínka rozvířila v hlavě spousty dalších otázek. Otevřel ústa, aby promluvil, jeho snahu však překazilo mohutné zívnutí. „Měl by sis odpočinout.“ Asar na něj povzbudivě kývl. „Vždycky to nebude tak vyčerpávající. Čím víc se ti toho bude vracet, tím to bude snadnější.“ Caeden zaváhal. „Takže si nemyslíš, že bychom měli pokračovat, dokud nám to jde?“ „Stěží udržíš oči otevřené — a to navzdory veškeré Esenci, kterou ti dodávám. I naše těla mají své meze. Tedy běž.“ Ze stolu vedle sebe vzal tlustou knihu a pokynul mu ke dveřím. Caeden se nad jeho téměř láskyplnou starostlivostí pousmál. „Co tady vlastně celý den čteš?“ zeptal se, když se zvedl, a rukou mávl k policím s knihami. „Co to všechno je?“ Asar se zatvářil smrtelně vážně. „Všechno, co víme o Shammaelothovi. Každá teorie, každá povídačka, každá náboženská poučka. Každý střípek znalostí, který jsme dokázali zachránit.“ Na rtech mu zahrál další, byť trochu nucený úsměv. „Nejsme vševědoucí, Tal’kamare, ani když máme své vzpomínky. Někdy i my musíme hledat v knihách.“ Caeden zasupěl a sebeironicky pokýval hlavou, načež vyšel ze dveří a zamířil nazpět do své místnosti. Tentokrát jej dlouhý, hladký černý tunel se světélkujícími barevnými žílami neznepokojoval. Sice padal únavou, ale s Asarem konečně dosáhli nějakého pokroku.
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273110
+ Caeden se pozvolna probouzel. Protahoval se a zadumaně hleděl na zubaté čáry na stropě, plynule přecházející od jednoho odstínu k druhému. Poprvé od svého příchodu ucítil slabounký záblesk nedočkavosti — naděje — z nového dne. Metoda obnovy vzpomínek byla náročná, možná ještě náročnější, než Asar původně naznačoval. Začínala však nést ovoce. „Tale.“ Caeden sebou polekaně trhl. Důraz v nepovědomém hlase ho přinutil okamžitě vyskočit z postele. Ve dveřích jeho pokoje stála mladá žena, rukou si nevzrušeně uhlazovala černé vlasy, které jí sahaly k pasu, a po dokonale oválné tváři se jí přelévaly barvy světélkujících čar. Několik vteřin tam stál jako zařezaný a civěl jí do očí. Měly pronikavě modrou barvu, dokonce i ve zdejším mnohobarevném osvětlení. Bylo v nich cosi zvláštního — hleděly na Caedena s dychtivou lačností, podivnou radostí, kterou nechápal. Uvědomil si, že pod náporem jejích emocí začíná rudnout. „Kdo jsi?“ Asar ho ubezpečoval, že jsou ve Studních sami, a nikdo jiný neměl být schopen se sem dostat. „Kde je Asar?“ Žena přelétla místnost pohledem; stále se tvářila klidně, zároveň však obezřetně. Zřejmě nezahlédla nic, co by ji vyvedlo z míry, a ladně vykročila k němu. „Hlídač je ve svých pokojích, Tale,“ řekla. „Jsme tu sami.“ Caeden o krok ustoupil. „Kdo jsi?“ opakoval, tentokrát důrazněji. Žena si s náhlým smutkem v očích povzdechla. „Když jsi mi oznamoval, že si vymažeš vzpomínky, měla jsem za to, že lžeš,“ pronesla tiše. „Ty mě opravdu nepoznáváš?“ Zahleděla se na něj. „Svou ženu?“ Caeden se štěkavě, nevěřícně zasmál, ženin výraz se však nezměnil. Místnost jako by se zhoupla do strany a Caeden polkl a chytil se pelesti, aby neupadl. „Ne,“ zamumlal. Sám nevěděl, jestli to měla být odpověď na její otázku, nebo popření jejího tvrzení.
96 Ukázka elektronické knihy