p o s e l v t e m n é m le s e # 101
„Nic. To je v pořádku.“ Očima jí naznačil, že nemá o podivných změnách mluvit nahlas. Nechtěl, aby se o nich Jasnovidec dozvěděl. Byl čas vyrazit. Nadhodil si batoh na ramenou, naklonil se a objal slepého muže, který na rozloučenou zamumlal: „Dávej na sebe pozor.“ Překvapilo ho, když ho Jean políbila. Dřív mu často se smíchem říkala, že to jednou udělá. Teď se to tedy stalo, a ten letmý, voňavý dotyk rtů mu dodal odvahu, a zároveň se Matty začal těšit zpátky ještě dřív, než vyrazil na cestu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272841
p o s e l v t e m n é m le s e # 103
DVANÁCT
Tajtrlík se bál tmy. Matty si toho nikdy dřív nevšiml, protože v noci byli vždycky doma a na stole svítila petrolejka. Trochu se zasmál, když slyšel štěně bojácně kňourat, jakmile padla tma a les zčernal. Zvedl ho a konejšivě mu šeptal do ucha, ale psík se i v jeho náruči třásl strachy. No dobře, usoudil Matty, stejně je čas jít spát. Byl jen kousek od mýtiny, kde před časem potkal žabku. Dost možná tam pořád byla. Opatrně našlapoval v měkkém mechu, tiskl si Tajtrlíka na prsa a špičkami chodidel hledal cestu. Pak si klekl u zkrouceného kořene vysokého stromu a sundal batoh ze zad. Rozbalil deku, nakrmil Tajtrlíka pár kousky chleba, sám si také ždibec utrhl, stulil se vedle štěněte a usnul. Kuňk. Kuňk. Tajtrlík zvedl hlavu. Zaškubal čenichem a zvědavě natočil uši po zvuku. Ale pak znovu zastrčil hlavu Mattymu do podpaží a brzy spal i on. Dny na cestě ubíhaly jeden za druhým a čtvrtého večera bylo jídlo to tam. Ale Matty byl silný, ničeho se nebál a Tajtrlík kupodivu zvládal jít sám. Držel se mu u nohou, a když jeho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272841
p os e l v t e m n é m le s e # 1 0 4
pán věšel na rozcestí zprávy, posadil se a trpělivě na něj čekal. Tyhle odbočky Mattyho pouť výrazně prodloužily. Kdyby šel přímo, dostal by se ke Kiřině vesnici, kde dřív bydlel i on, poměrně brzy. Připomněl si ale, že jeho hlavním úkolem je práce posla, a tak pokorně šlapal vedlejšími stezkami a ve velkých vzdálenostech od sebe nechával oznámení o uzavření vesnice na všech místech, odkud se nově příchozí mohli ještě poměrně snadno vrátit. Věděl, že zjizvená žena a její skupinka přišly z východu. Poznal to podle jejich vzhledu a oblečení. A na cestě východním směrem skutečně nacházel drobné známky jejich nedávného průchodu: polámané křoví v místech, kam ulehli k spánku, zbytky uhlíků z ohniště, růžovou mašli, která nejspíš vypadla z vlasů některému dítěti. Zvedl ji a uložil do batohu. Zajímalo by ho, jestli žena nechala syna ve vesnici a sama se vrátila k ostatním dětem. Už dlouho ji nezahlédl. Počasí bylo dobré a on za to byl vděčný, protože ačkoli se chlubil svými dřívějšími cestami ve sněhu, ve skutečnosti bylo velice namáhavé vzdorovat živlům, a navíc se za špatného počasí nedalo najít skoro nic k jídlu. Teď, koncem léta, dozrávaly na keřích časné bobule a ořechy. Musel se smát shánčlivým veverkám, které si chystaly zimní zásoby, a dokonce jim s trochou výčitek vybral hnízdo do půlky zaplněné oříšky. Věděl, kde se dá rybařit a jak ryby nejsnáz nalákat. Tajtrlík nad rybami ohrnoval nos, i když Matty jednu opekl na ohníčku.
Ukázka elektronické knihy