Eduard Pospíšil prošel se zatajeným dechem pod viaduktem a zamířil rovnou do města. Kde jinde by se na něj mělo usmát štěstí než právě tady. Štěstí nosí lidé. A těch jsou tu plné ulice. Včera mu to Žirafa říkala jasně. Hlavně se dobře dívat a mít nastražené obě uši. Pak to půjde samo. Štěstí je nutné jít naproti. Nic se nesmí ponechat náhodě. Eduard Pospíšil, římský katolík, narozený ve Vídni, se rozhodl vyzpovídat. Zamířil proto ke kostelu svatých Janů, kde si zbožně sedl do lavice. Když však viděl zástup drmolících babek, zrovna takových, jako byla jeho bytná, bylo mu jasné, že dřív než odpoledne se svátosti pokání nedočká. Nevadí. Neboť jak jest psáno, Bůh si cení upřímné snahy zrovna tak jako zbožného činu. Nemotorně se pokřižoval, poprosil o přímluvu Panenku Marii a svého svatého patrona Eduarda Vyznavače, hluboce se uklonil oltáři a vyrazil na jednu žitnou ke Knížatům. Jacques, ten starý dobrý věrný Jacques, by za pána krvácel. Pan baron bude jednou ministr. Sloužit právě jemu tedy znamenalo totéž co sloužit vlasti. Jacques správně, jakkoli poněkud nezřetelně tušil, že svojí tichou lokajskou věrností podpírá důležitý pilíř monarchie. A tím vlastně i celou civilizaci. Svoji službu proto chápal jako poslání. Pokud si dobře vzpomínal na svá gymnaziální studia v Holešově, pan baron oplýval všemi platonskými ctnostmi. Zemi spravoval dobře. Poněkud horší už to bylo s věcmi praktickými, což vyplývalo z jisté odtrženosti milostivého pána od prostých lidí. Protože se pan baron pohyboval pouze ve společnosti sobě rovných, lid znal zejména z lejster a kradmých pohledů z okna a kočáru. Ale co z toho. Baron bude zanedlouho ministrem a hrabětem. S obyčejnými lidmi už se tak jako tak nikdy nepotká. Svobodný pán Heinold-Udynski si sedl za stůl a soustředěně sledoval lokajův výraz. Jacques v pestré livreji, lysou hlavou
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272814
a bílými licousy podoben Jeho císařskému Veličenstvu, moudře pokýval hlavou a pro jistotu milostivému pánovi vše zopakoval. Vlak pana barona do Vídně odjíždí z hlavního nádraží v 11.30. Pána doprovodí na peron milostivá paní, obě slečny dcery, společnice milostivé paní a samozřejmě já, který ponese kufry. Ke suitě se pravděpodobně přidá i přednosta stanice Dieterich. Toho nepříjemně dotěrného pána si milostivý pán jistě pamatuje z předchozích cest. Však dále. Jacques, tedy já, usadí pana barona do kupé, vrátí se k suitě a vyřídí přání pana barona, aby se ctěná rodina nezdržovala a odjela domů. Pan baron mezitím otevře dveře na druhé straně vagonu a pokusí se vyskočit do kolejiště. Snažně připomínám milostivému pánovi, aby se před skokem podíval vlevo i vpravo, zda se neblíží nějaká jiná souprava. Také poprosím o jistou svižnost, neboť by nepůsobilo dobře, kdyby pan baron zůstal po odjezdu vlaku v kolejišti. Pokud se milostivému pánovi podaří opustit vlak, projde rychle podchodem a uzamkne se v kóji veřejné nádražní toalety. Plánek načrtnutý tužkou má pan baron v náprsní kapse fraku. Na toaletě se nejpozději do pěti minut ohlásím trojím zaklepáním a přinesu panu baronovi občanské šaty. Převléci se bude muset milostivý pán sám, protože já už budu v té době doprovázet milostivou paní zpět domů. Pan baron pak ráčí odejít do hotelu U Slunce na adrese Dornych 5, kde má rezervovaný pokoj číslo 3 na jméno inženýr Oskar Veith. Následujícího dne v deset hodin dopoledne se v tomto pokoji ohlásím trojím zaklepáním na dveře. Baron měl doplňující dotaz. Jak se milostivé paní vysvětlí přítomnost velkého papírového balíku, v němž budou složeny jeho občanské šaty? Komorník pokýval hlavou a ocenil baronovu prozíravost. Je nutné být připraven na vše. V případě očekávaného dotazu se milostivé paní řekne, že v balíku je složená Jacquesova, tedy moje, druhá livrej, kterou je nutné šetrně vyčistit přebytečnou
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272814
párou z lokomotivy. Pro upřesnění dodá, že na nádraží dělají takové věci na počkání, tři koruny za kus. Tím také Jacques, tedy já, vysvětlí svoji krátkou nepřítomnost. Baron vstal a podal komorníkovi ruku. Co bych si bez vás počal, příteli. Jacques, ten starý dobrý věrný Jacques, dojatě zavřel oči a pomalu sklonil hlavu. V jedenáct hodin dopoledne už se Eduard Pospíšil necítil zcela střízliv. V poloprázdné hospodě U Tří knížat vypil tři vrchovaté skleničky žitné a k ní tři piva. Vzteklé burácení v břiše dočasně vyřešil kyselými okurkami, naservírovanými na porcelánovém talířku. To by šlo. Horší už to bude s placením. Aby oddálil nevyhnutelné, protřele mrkl na barvotisk s věštící Libuší na zdi a taktně zapředl s hostinským hovor na téma probíhající bosenské krize. Majitel restaurace ztratil po několika chvílích obvyklou obezřetnost a jako horlivý příslušník slovanského kmene a ztepilý sokol začal hájit právo jihoslovanských bratří na národní sebeurčení. Žádný strom neroste do nebe. Nebude to trvat dlouho a proradný rod habsburský potáhne k čertu. Na má slova si pán vzpomene. Korunou svatého Václava pak ozdobíme hlavu některého z Romanovců či některého z princů srbských. Eduard Pospíšil se jej poněkud překvapeně zeptal, zda se nebojí vést takové řeči před cizími lidmi. Hospodský jen mávl rukou. Co bychom to byli za Čechy? A Moravany, zprudka dodal ošuntělý host, který si těmito slovy navždy získal restauratérovo srdce. Ke svému vlastenectví pak přidal nádavkem několik truchlivých zvěstí z rodné Vídně, kde je český živel soustavně utlačován a tupen. Tam ještě temno, ctěný pane hostinský, neskončilo. Restauratér byl pobouřen a hrozil pěstí krotkým politikům z Prahy. Já vám dám ty vaše drobečky! Ach, to my, Moravané! Oba se pak shodli, že lepší časy už jsou za dveřmi. Srbští bratři to tak dlouho nenechají. A znovu bude Velká Morava! Bude! Oba vlastenci si podali ruce a přes vý-
104
Ukázka elektronické knihy