„A kdo…, kdo toho Tulipána objevil?“ „Nějaká milenecká dvojice u rybníka vedle Hrnčířů, to je nějaká vesnička u D1… zatím se nám tuhle informaci podařilo udržet v tajnosti, ale… lidi v okolí nejsou slepí a novináři nejsou blbí, určitě už něco tuší, vzhledem k tomu, jak se množí čím dál dotěrnější maily na ředitelství. I nový ministr chtěl vidět svodku po nástupu do úřadu, prý že má schránku plnou drzých mailů.“ „Co profil pachatele?“ „Profil? Blázníš? Dělá na tom snad sto lidí. Pár tipů bylo, ale… No, mezi námi, třeba takový Schauer by jako pachatel byl dobrej, akorát to má několik háčků… Už ten první je dost zásadní, Tulipán byl na Schauerově výplatním seznamu, spravoval ještě další firmy… tedy ty, co patřily Schauerovi.“ „Reverti taky?“ „Ta firma mezi nimi není, má své majitele. Možná ji jen někdo vydíral, aby si pohlídal investici, co já vím… Takže mu to můžeme jen přišít, ovšem ne dokázat… no proč?, proč!, protože jsi ho přejel autem! Ale on se Wentz do toho zakousne, pokud tedy zase neudělá nějakou kravinu.“ „Wentz je tvůj vyšetřovatel? Že má vyšší hodnost.“ „Ne, je to vymaštěnej kovboj z protiteroristický jednotky, k nám ho jen… přifařili. Mám podezření, že ho ti hlavouni z prezídia, na nátlak někoho ze senátu, chtěli pouze uklidit, s přihlédnutím k jeho předchozím zásluhám. To říkal Kovanda, to jako můj šéf.“ „Když na to půjde předpisově zostra!?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272697
„Předpisy si tak trochu vykládá po svém,“ povzdychl si poručík. „Třeba, když si chtěl nechat nějaké… zadržené důkazy.“ „Důkazy? To jako třeba tohle?“ ukázal jsem na disk. „Ne, je to přízemní člověk. Šlo mu jen o prachy. Ale bojím se, že mu zase lupne v kouli a udělá nějakou kravinu, která ho bude stát hodnost a doklouže se třeba i do basy.“ Rozloučili jsme se celkem v dobré náladě, jako bychom se zmrskali malinovnou a ne ovocným čajem. Každopádně mi vnuknul myšlenku vhodnou k okamžité realizaci.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272697
V sochařské dílně
„Á, Karlíček! Jakpak se máme, Karlíku?“ „Jako v továrně na čokoládu.“ „Ale houby! Vždyť ji nejíš!“ „To byl vtip. A neříkej mi Karlíčku, v našem věku je to dost infantilní.“ „Infa…, co? „To je jedno.“ „Aha. Tak co potřebuješ?“ „Poradit, případně… pomoct.“ „Neblbni, ty přece ještě nepotřebuješ posmrtnou masku!“ Tady bych měl ztratit pár slov o Otíkovi. Otto Kügel se živil jako… jako sochař, snímající posmrtné masky, který se zároveň cítil být velkým umělcem. Masky uměl vytvářet skvělé, provozoval to, mimo jiného, jako hlavní džob, který by ho bezva uživil. Spousta lidí si nechala někoho svého blízkého zvěčnit a někteří otrlí rovnou i do bronzu odlít a umělecky dotvořit k zavěšení na náhrobek. No a Otík, ten byl v tomhle skoro nejlepší na celém světě. Bohužel, neustále ho pronásledovala bezdechá potřeba peněz. Díky této práci se sice mohl umělecky realizovat, ale nemohl bez problémů platit svým čtyřem ex na celkem sedm ratolestí. Proto si
100 Ukázka elektronické knihy