Stalin_team_160x230.qxp 20.11.18 17:04 Stránka 99
4. Tým na výsluní
Nový žánr sovětského folkloru – písní a básní lidových tvůrců s tradiční formou a soudobým obsahem – nejenže překypoval chválou Stalina, ale také přišel s novým označením Stalinových nejbližších spolupracovníků, které prohlásil za „rytíře“ v jeho družině. Mezi lidmi byl jednoznačně nejoblíbenějším rytířem Vorošilov, slovy lidové básnířky Marie Krjukovové „Klim Jefremovič, naše světlo jasné“, což bylo určitě dáno tím, že se nejčastěji objevoval na veřejnosti v dramatických rolích, například na přehlídce u příležitosti výročí Říjnové revoluce v roce 1935, kde „obhlížel průvod v nové maršálské uniformě z hřbetu překrásného koně“. Vojenské uniformy a ozdoby, v puritánských porevolučních letech zakázané, se tehdy začaly vracet na scénu a vojáci sledovaní Vorošilovem na sobě také měli nové uniformy s nárameníky, které se naposledy používaly za carského režimu. Kazašský lidový bard Džambul v Básni o Vorošilovovi oslavoval Vorošilovovy zkušenosti z „ohně a dýmu“ občanské války i jeho nynější roli vrchního velitele armády: „Otec Vorošilov na svém ryzákovi / uhání přes náměstí, smělejší než vítr.“ Vorošilovo zvláštní postavení u široké veřejnosti dosvědčuje skutečnost, že k jeho rozsáhlé korespondenci s prostými lidmi patřil i zcela svébytný žánr – dopisy od lidí vydávajících se za jeho příbuzné. Dalším bohatýrem byl Ordžonikidze, Stalinův pobočník v lidovém eposu o občanské válce, podle něhož „statný junák Stalin už vstává, přechází sem a tam, uhlazuje si černé kadeře, nakrucuje si knír a zapaluje si dýmku. Ví, co je třeba udělat. […] Už schválili jeho plán a Lenin mu říká, ať jede bojovat proti bělogvardějcům s dalšími hrdiny [velitelem kavalerie Semjonem] Buďonným a Ordžonikidzem.“ Kalinin nebyl líčen jako bohatýr, protože měl ve folkloru roli vesnického stařešiny národního kalibru, který vítá návštěvníky v Kremlu jídlem a pitím. Hodně lidí mu posílalo dopisy nebo ho navštěvovalo v jeho kanceláři v sídle Nejvyššího sovětu. Jeden korespondent označil Kalinina za svou „jedinou radost“. Kirov byl sice populární v Leningradě, ale zaživa nepřitahoval mimořádnou pozornost, a dokonce se do něj občas strefovaly i nepříznivé komentáře („pozpátku se jmenuje vorik, zlodějíček“). Po předčasné smrti ho však lidová tvorba často oplakávala.4 Lidu se samozřejmě nabízely i jiné vyjadřovací prostředky, v nichž se komentáře na adresu stávajícího vedení nesly v odlišném duchu. Oblíbeným ventilem byly anonymní dopisy vůdcům, i když NKVD se usilovně snažila vypátrat jejich autory. Někteří si stěžovali, že stranu řídí Židé a že gójové typu Stalina a Kirova se jim zaprodali. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272466
Stalin_team_160x230.qxp 20.11.18 17:04 Stránka 100
Ve Stalinově týmu
Může se to zdát jako bezduché opakování odvěké námitky proti revolucionářům, jelikož ve Stalinově týmu bylo ve skutečnosti méně Židů než mezi jeho dřívějšími frakčními konkurenty, ale zřejmě bylo všeobecně známo, že Molotov má za manželku Židovku, a mezi lidmi také kolovala falešná zvěst, že se Stalin oženil s dcerou nebo sestrou Žida Kaganoviče. Někteří anonymní udavači se zaměřili na jinou stránku neruské povahy týmu – výrazné početní zastoupení Kavkazanů. „Nejvyšší vládce kavkazský kníže Stalin a jeho věrný nástroj vesnický stařešina Kalinin“ byli terčem sarkasmu jednoho anonyma, který se tázal, proč zapomněli zahrnout do plánu první pětiletky výstavbu věznic. Nepřitažlivý Molotov sice neroznítil fantazii lidových vypravěčů, ale v závěru 30. let už se těšil podstatně většímu uznání veřejnosti. U příležitosti jeho 50. narozenin v roce 1940 vyšla celá řada oslavných publikací a v letech 1939–1941 se jeho jméno objevovalo z celého týmu (včetně Stalina) nejčastěji v názvech měst, kolchozů, továren a institucí, nemluvě o uralském velkoměstě Perm, které bylo v roce 1940 přejmenováno na jeho počest. Faktem je, že v tomto oboru se prosadil až později. Stalinovo jméno už mezitím získal povolžský Caricyn (Stalingrad), kde působil za občanské války, a ukrajinské průmyslové město Juzovka (Stalino) v polovině 20. let. Historické město Tver ležící severně od Moskvy se v roce 1931 přejmenovalo na Kalinin. Uralská Vjatka a povolžská Samara se po úmrtí Kirova a Kujbyševa v polovině 30. let přejmenovaly podle nich a Vorošilovovo jméno bylo krátce nato uděleno Luhansku i Stavropolu. Severokavkazské město Vladikavkaz se v roce 1931 přejmenovalo na počest Ordžonikidzeho, po kterém bylo o čtyři roky později pojmenováno i další průmyslové město na Ukrajině – Jenakijevo. Poslední z uvedených lokalit se tím ale zároveň stala lekcí v pomíjivosti slávy, protože předchozích šest let se Jenakijevo jmenovalo Rykovo podle pravičáka Alexeje Rykova.5 Zatímco doma se Stalin dělil o lidovou představivost se svými bohatýry, zahraniční publicita se obvykle zaměřovala jen na něj samotného. Nebylo to tím, že by zbytek týmu byl vyloučen ze zahraniční politiky, právě naopak – je až překvapivé, jak aktivně se je Stalin do ní snažil zapojit na formální půdě politbyra i mimo ni. Platí to nejen pro Molotova, který byl Stalinovým hlavním důvěrníkem v otázkách zahraničního dění, ale i pro ostatní. Poskytování rozhovorů zahraničním novinářům však v případě členů týmu podléhalo jistým omezením, což je jedním z důvodů, proč jsou v předválečných líčeních – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272466
Stalin_team_160x230.qxp 20.11.18 17:04 Stránka 101
4. Tým na výsluní
zahraničních autorů často tak neviditelní. I sám Stalin se s cizinci bavil jen zřídka, ale když už přistoupil na rozhovor, byla to vždycky velká událost, která se na rozdíl od ostatních pracovních schůzek odehrávala mezi čtyřma očima, nepočítaje tlumočníka, a bez ostatních členů týmu. V rozhovorech s dopisovatelem listu New York Times Walterem Durantym, spisovateli H. G. Wellsem a Lionem Feuchtwangerem i s velvyslancem Spojených států Josephem Daviesem, kromě jiných, se Stalinovi nanejvýš úspěšně dařilo budit dojem upřímného, rozumného, skromného člověka, spíše reálpolitika než ukrutného revolucionáře, který sice opovrhuje chválou lidu, ale přijímá ji jako nutný ústupek zaostalé veřejnosti. „V životě jsem nepotkal upřímnějšího, slušnějšího a poctivějšího člověka,“ rozplýval se H. G. Wells, který čekal „nějakého Modrovouse“. Stalin se mu zpočátku zdál skoro až zakřiknutý, ale pak se osmělil. „Není na něm nic temného a zlověstného. Než jsem se s ním setkal, myslel jsem si, že se dostal tam, kde je dnes, protože se ho lidé bojí, ale teď chápu, že za své postavení vděčí tomu, že se ho nikdo nebojí a všichni mu důvěřují. […] Nemá v sobě nic z té gruzínské vychytralosti a úskočnosti.“ Toto hodnocení bylo překvapivě vnímáno jen jako částečný propagační triumf, protože Wells neupustil od kritiky sovětských násilností a omezování svobody projevu: „Nepodařilo se nám holčičku svést,“ komentoval to cynický Radek, když pro Stalina překládal Wellsovy poznámky do ruštiny. Rozhodně však nemohlo být pochyb o tom, že se Stalinovi podařilo dokonale přesvědčit velvyslance Daviese – v tomto případě s pomocí Poliny Žemčužiny, která okouzlila velvyslancovu manželku, pohádkově bohatou Marjorii Merriweather Postovou. Davies napsal své dceři, že Stalin je „bystrý, chytrý a nadevše, jak se mi aspoň zdá, moudrý“ a má „lišácký humor“. „Děcko by mu rádo sedělo na klíně a pes by se k němu přitočil.“6 Tento úspěch byl o to pozoruhodnější, když vezmeme v úvahu handicap a pocit méněcennosti, který trápil Stalina i zbytek týmu při jednání s cizinci v prvních letech. Stalin se to v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem v roce 1931 snažil podat z té lepší stránky, když přiznal, že „ti z nás, kdo nežili dlouho v cizině [před revolucí], o leccos přišli“, ale na druhé straně zase měli „možnost přinést více užitku revoluci než emigranti, kteří byli v cizině“. V soukromí ho však nedostatečná evropská publicita iritovala. Stalinský tým byl ve srovnání se svými kosmopolitními politickými protivníky z 20. let parta křupanů, kteří nikdy nežili – 101 –
Ukázka elektronické knihy